Revoluce (očima) Vladimíra Hanzela

pátek 22. prosinec 1989

Jménem Václava Havla byl z OF zaslán telegram národům Rumunska. Dopoledne spolu jednali čelní představitelé OF a VPN ve Špalíčku. V pravé poledne se tam odehrál puč. Veselý puč. Přesněji řečeno veselý PU(N)Č v podání Společnosti za veselejší současnost. Všichni se trochu uvolnili, přinesený horký punč nás zahřál a potěšil.

Odpoledne absolvoval Václav Havel sérii interview: pro západoněmeckou televizi ARD, maďarský rozhlas i americkou televizní síť ABC News.

Prezidentská volba se kvapem blížila. Bylo třeba si připravit kroky, které budou následovat po volbě. Jedním z nich bylo rozhodnutí, kam by měla mířit první prezidentova zahraniční cesta. Václav Havel cítil potřebu mít tuto otázku předem vyřešenou. Od roku 1948 totiž všichni českoslovenští prezidenti vždy směřovali první návštěvu po svém zvolení do Moskvy. Havel se obával, že by mohlo přijít bleskurychlé pozvání od Michaela Gorbačova, což by se z diplomatických i dalších důvodů těžko odmítalo. Proto chtěl mít „v kapse“ jiné pozvání. Výběr cílové země proběhl poměrně rychle: Havel se rozhodl navštívit jako první zemi Německo. Tedy přesněji „obě Německa“, jak to tehdy označil.

Proč zrovna Německo? Václav Havel si dával velice záležet na symbolickém vyznění svých kroků. Kladl vždy velký důraz na historické souvislosti spojené s konkrétními daty či místy. Nikoli náhodou požadoval odstoupení prezidenta Husáka právě do 10. prosince, Dne lidských práv. Jak známo, bylo Německo rozděleno od roku 1948 na dvě části: Německou demokratickou republiku a Spolkovou republiku Německo. Symbolickým ztělesněním tohoto rozdělení byla berlínská zeď postavená východními Němci v roce 1961. Představovala nejenom rozdělení jednoho města či jednoho státu, ale vlastně i celé Evropy a světa. Byla jakýmsi zhmotněním tehdejší „železné opony“ oddělující demokratické západní státy a Sovětský svaz a jeho satelity.

Manfred Gerlach byl první a jedinou hlavou státu z rozpadajícího se sovětského bloku, která Václava Havla v Praze navštívila. Havel si jeho návštěvy vážil a pokládal ji za symbolickou. Zatímco obě hlavy státu rozděleného Německa – Gerlach i von Weizsäcker – potichu přešlapovaly kolem otázky znovusjednocení Německa, byl Havel hluboce přesvědčen, že dříve nebo později k němu dojít musí. Sdělil to v Praze poněkud překvapenému Gerlachovi a chystal se to říci i von Weizsäckerovi, jemuž o dva měsíce dříve napsal na popud Karla Schwarzenberga dopis, v kterém litoval poválečného odsunu Němců z Československa. Havel považoval náš vztah k Německu do budoucna za klíčový. Viděl v Německu – vedle Spojených států – jednoho z hlavních partnerů Československa po vymanění z vlivového okruhu Sovětském svazu. Chtěl přispět svým dílem nejen ke zlepšení našich vztahů se západní částí Německa, ale především ke scelení obou uměle oddělených částí jednoho státu.

Manfredu Gerlachovi by svou návštěvou oplatil jeho cestu do Prahy. Co se týče druhého Německa, chtěl jet nikoli do západního Berlína, což by se logicky nabízelo, nýbrž do Mnichova. Proč zrovna do Mnichova? Mnichov byl balvan, který ležel na česko-německých vztazích od neblahého roku 1939. V Německu je Mnichov symbolem nejkonzervativnější části země. Když se ovšem slovo Mnichov řeklo v Československu, bylo synonymem pro mnichovskou dohodu. V češtině i slovenštině se dodnes běžně píše o předmnichovské a pomnichovské republice, o tom, co se dělo před Mnichovem a po Mnichovu, o předmnichovských a pomnichovských poměrech. Havlovi bylo jasné, že s tímto bolavým místem bude v nových poměrech nutno něco udělat, a chtěl se sám angažovat v odvalení tohoto balvanu z cesty. A navíc v Mnichově sídlilo Rádio Svobodná Evropa, které jsme denně poslouchali a Václav Havel byl i pravidelným přispěvatelem této rozhlasové stanice. K Mnichovu vázala Václava Havla i pouta rodinná. Když se v roce 1952 podařilo jeho strýci Milošovi uprchnout z Československa, usadil se v Mnichově. Tam ho v roce 1966 navštívil synovec Václav a také u něj krátce pobyl. Podruhé přicestoval do Mnichova o dva roky později, tentokrát i se svým otcem. Na Milošův pohřeb.

V čtvrtém kole rozhovorů u kulatého stolu konečně dospěly „rozhodující politické síly“ k dohodě v otázce obsazení úřadu prezidenta republiky a předsedy Federálního shromáždění. Jediným kandidátem na funkci prezidenta se stal Václav Havel a na funkci předsedy Federálního shromáždění Alexander Dubček. Zároveň se jednající strany shodly na způsobu obsazování uvolněných mandátů ve Federálním shromáždění a na principech další rekonstrukce jak tohoto tělesa, tak České národní rady a Slovenské národní rady.

Ve čtrnáct hodin přišel do Špalíčku krejčí z módního salonu Adam. Ladislav Kantor zařídil, aby tento tehdy nejlepší krejčovský salon v Praze ušil Havlovi slavnostní oblek na volbu prezidenta. Na rozdíl od obecně rozšířeného mínění mohu potvrdit, že na zkoušce padl oblek Havlovi dokonale a že nohavice měly naprosto správnou délku. O hodinu později natáčela Československá televize ve Špalíčku Václava Havla do pořadu Nad dopisy diváků. Rozhovor vedla tehdy populární televizní hlasatelka a moderátorka Marta Skarlandtová. Příprava na rozhovor spojená s výběrem otázek trvala podstatně déle nežli natočení samotného rozhovoru. S Martou Skarlandtovou dorazil početný tým – kameramani, zvukaři, zakladači kazet, zaostřovači, technici… Tvrdili, že jsou všichni pro natáčení nezbytní. Bylo nám divné, že vyhlášené televize typu BBC či CNN dovedou nahrát kvalitní rozhovor i ve čtyřech lidech. Pracovníci Československé televize využili natáčení k tomu, aby mohli vidět Václava Havla zblízka.

Večer byla na rakouském velvyslanectví v Praze na Hradčanech Václavu Havlovi slavnostně předána prestižní Cena Dr. Karla Rennera, pojmenovaná po historicky prvním kancléři Rakouské republiky. Spolu s oceněným byla události přítomna jeho manželka Olga a jeho nejbližší spolupracovníci, nyní výjimečně v doprovodu svých partnerů.

Po skončení recepce na ambasádě jsme dorazili kolem desáté večer do divadla Disk v Karlově ulici. Hrály tam Václavovy a Olžiny oblíbené kapely – Půlnoc, Garáž, Psí vojáci, Ženy a další.

Zemřel Samuel Beckett, nositel Nobelovy ceny za literaturu, irský spisovatel a dramatik, jeden z největších divadelních vzorů Václava Havla. Beckett protestoval v roce 1984 proti Havlovu uvěznění tím, že napsal krátkou hru Katastrofa.

Na protest proti Ceauşeskovi vyšly v Bukurešti do ulic statisíce lidí. Dav začal dobývat budovu ústředního výboru Komunistické strany Rumunska. Nicolae Ceauşescu s manželkou uprchli z hlavního města ve vrtulníku, který byl připraven na střeše sídla strany. Vypukl ozbrojený konflikt mezi rumunskou tajnou policií a armádou. Část opozice se sdružila do Fronty národní spásy, která začala přebírat moc v zemi.

Vrtulník s manželi Ceauşeskovými přiletěl na vojenskou základnu v Targovišti, kde byli oba okamžitě zatčeni a uvězněni, protože armáda mezitím přešla zcela na stranu revoluce.

Zpět na začátek Předchozí záznam Následující záznam

• Zpět na úvodní stránku