Trojice finalistů 2015

V úterý 25. srpna 2015 byla v prostorách Muzea Kampa v Praze oznámena jména trojice finalistů mezinárodní Ceny Václava Havla za lidská práva za rok 2015, kterou uděluje Rada Evropy ve spolupráci s Knihovnou Václava Havla a Nadací Charty 77 (jména jsou uvedena abecedně):

  • Ljudmila Alexejevová (narozena 1927) je veteránkou v oblasti ochrany lidských práv ve svém rodném Rusku. V mládí se vzdala slibné akademické kariéry (a připojila se ke hnutí sovětských disidentů. Později se stala zakládající členkou moskevské Helsinské skupiny. V roce 1977 byla donucena emigrovat. V roce 1989 se navrátila do Ruska a pokračuje ve své práci. Stala se prezidentkou Mezinárodní Helsinské nadace a později členkou Komise ruského prezidenta pro lidská práva. Neúnavně pracuje v oblasti ochrany a prosazování zákona.
  • Women for Afghan Women (Ženy pro afghánské ženy) je největší zastřešující neziskovou organizací v Afghánistánu, která vyvíjí v 11 provinciích činnost v oblasti ochrany práv afghánských žen a dívek, které jsou různých práv zbaveny. Jedná se organizaci vzniklou na nejnižší úrovni, která pomáhá například ženám trpícím zohavením, mučením, pokusy o vraždu a znásilnění. Organizace rovněž provozuje útulky pro ženy, rodinná poradenská centra, centra na podporu dětí a „bydlení na půl cesty“ pro ženy, které jsou propuštěny z vězení.
  • The Youth Initiative for Human Rights (Mládežnická iniciativa pro lidská práva) obnovuje od roku 2003 vazby mezi mladými lidmi na Balkáně, chrání oběti, jejichž lidská práva byla potlačena, a podporuje činnost justice v přechodovém období. Projekty jejích různých regionálních organizací se zaměřují mj. na pořádání výměnných pobytů mladých lidí, pomoc aktivistům v izolovaných komunitách, zprostředkování dialogu na různá témata v oblasti lidských práv, na odstranění mýtů o nedávné minulosti a vybudování vzájemné důvěry.
„Mnozí dnešní Evropané či Američané pociťují bolestivě fakt, že euroamerická civilizace zničila svébytnost mimoevropských kultur, zakoušejí to jako svou vinu a cítí potřebu tuto vinu odčiňovat jakýmsi vciťováním se do jiných, přizpůsobováním se jim, podbízením se, touhou jim tak či onak „pomáhat“. To je podle mne falešná cesta… obsahuje opět onen známý pocit nadřazenosti… je to kolonialismus naruby. Je to intelektuálská křeč. Myslím, že si všichni nejlépe navzájem porozumíme, když si nebudeme na nic hrát, zůstaneme prostě všichni sami sebou a budeme se jen navzájem ctít a respektovat.“

Václav Havel:
Řeč při předávání Ceny Indíry Gándhíové, Dillí, 8. únor 1994