České Budějovice

Lavička VH Budějovice

  • adresa: Jihočeská univerzita, Branišovská 1645 / 31a, České Budějovice
  • datum instalace: 11. června 2014
  • foto: Knihovna Václava Havla / Ondřej Němec

Ve středu 11. června 2014 v 11.00 hodin byla slavnostně odhalena Lavička Václava Havla v kampusu Jihočeské univerzity. České Budějovice se tak staly pátým městem na světě a Jihočeská univerzita druhou univerzitní půdou (po Georgetownské univerzitě ve Washingtonu), kde tento objekt – dvojice křesel spojená kulatým stolkem, jehož středem prorůstá lípa – bude připomínat život a dílo Václava Havla. Slavnostní akt i přes tropické počasí přilákal pozornost několika set zájemců, především akademiků, studentů i spolupracovníků a přátel Václava Havla.

Knihovnu Václava Havla v Českých Budějovicích zastupovali: Karel Schwarzenberg, jeden z jejích zakladatelů, výkonná ředitelka Marta Smolíková a editorka Anna Freimanová. Na zahájení rovněž promluvil Karel Hvížďala, který s Václavem Havlem připravil knihu Dálkový výslech a architekt a autor "Lavičky" Bořek Šípek. Mezi čestnými hosty byli sestra Angelika a sestra Evangelista, které se staraly o Václava Havla v posledních dnech jeho života, biskup Jiří Paďour, který s Václavem Havlem strávil léta studií na Divadelní fakultě Akademie múzických umění, Martin Palouš, člen správní rady Knihovny Václava Havla a zakladatel Centra Václava Havla na Floridské univerzitě, bývalý velvyslanec ve Švédsku, USA a v Moskvě Petr Kolář, bývalí poslanci Jan Ruml, Martin Bursík a Kateřina Jacques, bývalý kancléř prezidenta Ivo Mathé, čestný předseda Akademie věd ČR Rudolf Zahradník a další.

„Jsem prostě dítětem věku pojmového a nikoliv mytického myšlení, a proto i můj bůh – když už jsem donucen o něm mluvit (což činím velmi nerad) – se jeví zřejmě jako něco hrozně abstraktního, mlhavého a věru málo přitažlivého. Tak se ovšem jeví jen tomu, koho se o něm pokouším informovat – ta zkušenost sama je živoucí, důvěrná a konkrétní, možná (…) živější než u leckohos, kdo má svého „normálního“ Boha řádně vybaveného všemi příslušnými atributy (které ho ovšem mnohdy kupodivu spíš zakrývají, než přibližují). A co je taky pro mého boha příznačné: že je mistrem čekání, čímž mne občas dost znervózňuje. Jako by přede mnou aranžoval různé možnosti a pak mlčky čekal, co udělám. (…) Jeho poslední soud se odehrává teď, neustále, pořád – a přitom je vždy znovu poslední: nic, co se stalo, se už nemůže odestát, vše zůstává v „paměti bytí“ – a i já tam zůstanu – odsouzen být navěky sám se sebou – takovým, jaký jsem a jakým sám sebe dělám.“

Václav Havel:
Dopisy Olze – eseje psané ve vězení, dopis, 7. srpen 1980