Revoluce (očima) Vladimíra Hanzela

úterý 12. prosinec 1989

Olga Havlová se – nerada – smířila s kandidaturou svého muže na prezidentský úřad. Z jejich domova se stalo jedno z ohnisek OF. Do bytu neustále ve dne v noci proudili lidé, nosili tiskoviny, dopisy, letáky. Když s něčím nepochodili v centru OF, šli na Engelsovo nábřeží. Olga, která byla vždy velmi háklivá na své soukromí, nyní o veškeré soukromí přišla. To pro ni nebylo vůbec snadné, a navíc se schylovalo k ještě razantnější změně.

Olga přišla navštívit náš „volební tým“ do Špalíčku. Už jsme měli k dispozici několik telefonních linek, faxy (ty předtím nikdo z nás neznal), moderní psací stroje. Náš „úřad“ se úspěšně rozběhl. Pod balkonem v prvním patře Špalíčku čekalo množství lidí. Spolu s Olgou jsme šli všem zamávat a zazvonit klíči.

Ke Dni lidských práv završilo OF své úspěšné tažení, neboť prakticky všechny jeho požadavky byly splněny. V ústavě byla zrušena vedoucí úloha KSČ, z funkcí odstoupili kompromitovaní lidé, poprvé po více než čtyřiceti letech byla jmenována vláda, v níž neměli převahu komunisté. Abdikoval prezident Gustáv Husák. Zatímco OF spolu s většinou občanů oslavovalo, vedení KSČ potichu připravovalo protiútok.

Václav Havel při jednání s předsedou české vlády Pitrou odmítl v závěrečném komuniké termín „demokratizace“ a nahradil jej slovním spojením „návrat k demokracii“. Tu nyní žádali téměř všichni a všude – v ulicích a na náměstích, na pracovištích, v rozhlase a televizi. Tehdy podobně jako dnes nebyl v očích lidí demokratičtější prostředek nežli referendum. V něm rozhodují všichni, a po letech strávených v autoritativním režimu to bylo obzvlášť lákavé.

Už den po abdikaci Gustáva Husáka a veřejném vyhlášení Václava Havla jako kandidáta OF přišlo obnovené vedení KSČ na jednání „rozhodujících politických sil“ v Obecním domě s návrhem, aby byl prezident volen referendem, a hned následující den navrhlo totéž na plenární schůzi Federálního shromáždění.

Podle našich průzkumů si jenom malé procento obyvatel země dovedlo představit Václava Havla v prezidentské roli. Když se v listopadu objevil na veřejnosti, byl většině lidí sympatický a vnímali jeho charisma. Ale prezident? Člověk, který nikdy neměl žádnou politickou funkci, nebyl v oficiálních strukturách, neměl ponětí o tom, jak to v těchto kruzích chodí? Prezidentem divadelník a bohém s dlouhými vlasy? Po vyhlášení kandidatury sice počet lidí, kteří by ho chtěli za prezidenta, vzrostl, ale stále to nebyla převaha.

Komunistický parlament, pokud by nechtěl úplně zadupat svou stranu do země, by nevolil proti přání většiny občanů. V tom byla paradoxně velká výhoda nedemokraticky zvoleného zastupitelského sboru. Při přímé volbě by bylo samozřejmě víc kandidátů, proběhla by kampaň, při níž by se štáby ostatních kandidátů snažily Havla více či méně očernit, použít proti němu mírně pozměněné argumenty a stereotypy, které proti „samozvancům a ztroskotancům“ používala celá léta stranická propaganda. Zatímco v české části federace by pravděpodobně mohl zvítězit Václav Havel, na Slovensku by měl naopak velké šance Alexander Dubček. A i kdyby součet hlasů dopadl příznivě pro Havla, nepochybně by vypukl slovensko-český spor, společnost by se rozdělila na dvě části, a to by nepřineslo nic dobrého.

Obrovským úsilím vyjednavačů OF, zejména obdivuhodným výkonem jeho nového šéfa Petra Pitharta, se dařilo sevřený útok komunistů odrážet. Problémů kolem prezidentské volby bylo více. Podle platné ústavy měl být nový prezident zvolen do čtrnácti dnů po abdikaci. Gustáv Husák odstoupil 10. prosince, čtrnáct dnů se mělo naplnit 24. prosince, tedy na Štědrý den. Tuto šibeniční lhůtu bylo nezbytné prodloužit, a to bylo možné jenom změnou ústavy, tedy ústavním zákonem.

Po ÚV KSČ konečně odsoudilo intervenci pěti států Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 i Federální shromáždění.

Slovenská národní rada jmenovala novou vládu Slovenské republiky v čele s premiérem Milanem Číčem. Usedlo v ní devět nestraníků a šest členů KSČ.

V Bratislavě projednalo zasedání Ústředního výboru Národní fronty SSR návrh kandidatury A. Dubčeka do úřadu prezidenta republiky, který podpořily Demokratická strana (bývalá Strana slovenskej obrody), Strana slobody, akční výbor KSS a představitelé všech společenských organizací sdružených v Národní frontě Slovenské republiky. Akční výbor KSS podpořil rovněž návrh, aby byl prezident ČSSR zvolen z několika kandidátů ve všelidovém hlasování. A za kandidaturu A. Dubčeka se postavilo také předsednictvo Slovenské národní rady.

Ve večerních hodinách vystoupil v Československé televizi Petr Pithart a odsoudil záměr komunistických poslanců, kteří na schůzi Federálního shromáždění navrhli urychlené přijetí ústavního zákona o referendu, na jehož základě by se měla realizovat přímá volba prezidenta republiky.

Zpět na začátek Předchozí záznam Následující záznam

• Zpět na úvodní stránku