Trojice finalistů 2017

Dnes, v úterý 29. srpna 2017, byla v prostorách Knihovny Václava Havla oznámena jména trojice finalistů mezinárodní Ceny Václava Havla za lidská práva za rok 2017, kterou uděluje Rada Evropy ve spolupráci s Knihovnou Václava Havla a Nadací Charty 77 (jména jsou uvedena abecedně): 

  • Murat Arslan (Turecko) po absolvování právnické fakulty Univerzity v Istanbulu v roce 1991 pokračoval ve studiu na právnické fakultě Univerzity Kinkkale. V letech 2001–2006 pracoval jako zprostředkovatel auditu. V roce 2006 byl jmenován jako soudce zpravodaj u Ústavního soudu. Po celou svou kariéru byl Murat Arslan významným propagátorem lidských práv a zejména práv vyjádřených v článku 5 a 6 EHCR. Poté bojoval za nezávislou justici, vládu zákona a spravedlivé rozdělení moci. Hrál vůdčí roli při vzniku nezávislého Sdružení soudců a státních zástupců (YARSAV), v roce 2011 byl zvolen jeho prezidentem a tuto funkci vykonával po tři volební období. Stal se výrazným kritickým korektivem tureckého ministerstva spravedlnosti. Od roku 2016 je ve vazbě. 
  • Maďarský Helsinský výbor (Maďarsko) je nevládní organizací zabývající obhajobou lidských práv. Během 26 let své existence měl Výbor významný dopad na domácí i mezinárodní dění, neboť poskytl zdarma právní pomoc více jak 28 tisícům lidí v nouzi a vysvětloval odvážně a nekompromisně lidská práva, aniž by se vyhýbal jejich „nepopulárním“ aspektům. Rovněž prováděl průkopnický výzkum a podporoval inovativní rozvoj znalostí k účinné obraně lidských práv i mimo Maďarsko. S pouhými 25 zaměstnanci má HHC dopad srovnatelný s mnohem většími a lépe financovanými neziskovými organizacemi. HHS je od roku 1998 jediný subjekt, který v Maďarsku poskytuje zdarma právní pomoc žadatelům o azyl, uprchlíkům a osobám bez právního statutu. Po rozsáhlém útoku na azylové instituce, v demokratické Evropě bezprecedentním, je HHS jediným veřejným hlasem, který pravidelně veřejně odsuzuje porušování lidských práv na věcném a důvěryhodném odborném základě. Vynaložil obrovské úsilí na to, aby zastavil politicky motivovaný rozpad maďarského azylového systému, zredukoval související lidské utrpení a trvale a nestranně informoval mezinárodní společenství.
  • Georg Sporschill (Rakousko) se stal členem řádu Jezuitů ve věku 30 let. Za svého pobytu ve Vídni založil a podílel se na činnosti mnoha mládežnických skupin, vedl kampaně za bezdomovce – adolescenty odsouzené za užívání drog a založil mládežnický domov Caritas a tři další domovy pro bezdomovce. Vyslal autobus nazvaný Canisibus s nákladem polévky pro bezdomovce a otevřel bar nazvaný Inigo, kde dal nezaměstnaným možnost pracovat a získat sebedůvěru. V roce 1991 se přestěhoval do ulic Bukurešti, kde s Ruth Zenkertovou založili sociální projekty pod názvem Concordia a zachránili tisíce dětí před nebezpečím ulice. Postavil komunitní centra, školy a domovy pro děti a mládež. Pak jej osud zanesl do Republiky Moldova, kde pracoval se sirotky a zanedbanými dětmi, staral se i o starší lidi a založil síť sociálních center a polévkové kuchyně. V roce 2008 začal pracovat s dětmi, mládeží a rodinami v Bulharsku.
„Jsem prostě dítětem věku pojmového a nikoliv mytického myšlení, a proto i můj bůh – když už jsem donucen o něm mluvit (což činím velmi nerad) – se jeví zřejmě jako něco hrozně abstraktního, mlhavého a věru málo přitažlivého. Tak se ovšem jeví jen tomu, koho se o něm pokouším informovat – ta zkušenost sama je živoucí, důvěrná a konkrétní, možná (…) živější než u leckohos, kdo má svého „normálního“ Boha řádně vybaveného všemi příslušnými atributy (které ho ovšem mnohdy kupodivu spíš zakrývají, než přibližují). A co je taky pro mého boha příznačné: že je mistrem čekání, čímž mne občas dost znervózňuje. Jako by přede mnou aranžoval různé možnosti a pak mlčky čekal, co udělám. (…) Jeho poslední soud se odehrává teď, neustále, pořád – a přitom je vždy znovu poslední: nic, co se stalo, se už nemůže odestát, vše zůstává v „paměti bytí“ – a i já tam zůstanu – odsouzen být navěky sám se sebou – takovým, jaký jsem a jakým sám sebe dělám.“

Václav Havel:
Dopisy Olze – eseje psané ve vězení, dopis, 7. srpen 1980