Revoluce (očima) Vladimíra Hanzela

pátek 15. prosinec 1989

Stále zapeklitějším problémem se jevila volba prezidenta. Komunisté prosazovali přímou volbu a zároveň stále aspiroval na prezidentskou funkci Alexander Dubček. I kdyby se podařilo odrazit nápor KSČ z jedné strany, bylo nasnadě, že přijde jejich ofenziva ze strany druhé. Kdyby totiž nezvítězila přímá volba, volilo by prezidenta podle platné ústavy Federální shromáždění, a v něm měla KSČ nejen většinu absolutní, ale i ústavní. Komunistická strana mohla čistě technicky měnit ústavní zákony, aniž k tomu potřebovala další poslance. A měla dost hlasů na to, aby zvolila prezidenta podle svých představ.

Myšlenka, že by parlament mohl zvolit prezidentem zrovna disidenta Václava Havla, se jevila snad ještě bláhovější, než že by Havel uspěl v přímé volbě, a to zejména na Slovensku. Ještě nedávno byl Havel nepřítelem státu číslo jedna a první polovinu roku strávil ve vězeňské cele. Že by najednou tatáž strana, která donedávna vládla všemu včetně justice, a její poslanci byli ochotni učinit takovýto kotrmelec?

A za třetí tu byla kandidatura Alexandra Dubčeka. Dubček měl – zejména na Slovensku – mnohem větší volební potenciál nežli Havel. Vhodně vedená kampaň by sice mohla poměr hlasů ovlivnit, ale ne zcela zvrátit. A při volbě v parlamentu by mohl být komunistům Dubček příjemnější. Byl kdysi nejen členem jejich strany, ale přímo jejím prvním tajemníkem. Představoval by pro ně pokračování pražského jara 1968, jakousi novou variantu „socialismu s lidskou tváří“.

Samotná volba Federálním shromážděním v sobě měla zabudovanou rozbušku. Ke zvolení prezidenta bylo nutné získat dvoutřetinovou většinu ve všech třech parlamentních komorách, tedy ve Sněmovně lidu a v české a slovenské části Sněmovny národů. Kdyby slovenská komora Václava Havla za prezidenta nechtěla, lehce by jeho volbu zablokovala. Stačila by jí na to třetina poslanců této části Federálního shromáždění.

Občanské fórum řešilo nastalou situaci za pochodu, ale zdálo se, že problém je nad jeho síly a možnosti. Pomoc přišla z nečekané strany. Ozval se čerstvý premiér Čalfa, že by se chtěl sejít s Václavem Havlem. Sám, mezi čtyřma očima. Havel zprvu nabídku rezolutně odmítl s tím, že OF vždy jedná v delegaci, vše se zaznamenává a on odmítá jednat zákulisně. Byl to Petr Pithart, kdo ho přemluvil, aby na schůzku šel za předpokladu, že si Čalfu jenom vyslechne, k ničemu se nevyjádří ani nezaváže, a pak v akční skupině OF věc projednáme. Havel se tedy s Čalfou sešel na úřadu vlády. Nikoli v nějaké reprezentativní kanceláři, nýbrž v malé zastrčené místnosti v odlehlém křídle Strakovy akademie. Po schůzce Havel nepřišel do Špalíčku, jak jsme předpokládali. Místo toho svolal úzkou skupinu lidí do vinohradské „skrýše“. Tam jsme se dozvěděli, že Pithartových rad neuposlechl, protože Čalfa mu učinil nabídku, jakou nemohl odmítnout.

Čalfa Havlovi slíbil, že si celou patálii spojenou s volbou prezidenta vezme na svá bedra. Vše krok po kroku zařídí tak, aby se Havel stal před koncem roku prezidentem republiky. Náš údiv byl převeliký. Čalfu jsme vnímali jako nevýraznou, epizodní figurku. Havel si dlouho pletl jeho jméno, říkal mu „Štalfa“, „Štolfa“ nebo „ten člověk, který vždy sedí vedle Adamce a málokdy něco řekne“. Šimon Pánek Čalfovi při jednání o složení vlády národního porozumění do očí řekl, že studenti ho považují za velmi slabého premiéra. Čalfa ovšem nechtěl být pomíjivou figurou. Pochopil, že mu spadla do klína obrovská příležitost, a rozhodl se ji uchopit. Celý Čalfův plán, který nám Václav Havel vylíčil v ateliéru Josky Skalníka, si lze poslechnout z nahrávky. Shrnu jej do stručných bodů:

1. V sobotu 16. prosince večer bude mít Václav Havel v hlavním vysílacím čase projev v Československé televizi. V něm se zmíní o tom, že přijme funkci prezidenta pouze s podmínkou, že v jedné z dalších nejvyšších funkcí stane Alexander Dubček. Čalfa dostane text Havlova televizního projevu předem, aby podle něj mohl přizpůsobit připravované vládní prohlášení.

2. Alexander Dubček bude nejpozději do pondělí 18. prosince zvolen do Federálního shromáždění v některém slovenském volebním obvodu, v němž rezignoval poslanec. To zařídí první místopředseda vlády Ján Čarnogurský, který kvůli tomu odjede 16. prosince na Slovensko. V úterý 19. prosince Dubček složí poslanecký slib a jako řadový poslanec se zúčastní společné schůze obou sněmoven FS.

3. Na této schůzi vystoupí předseda federální vlády Marián Čalfa s programovým prohlášením vlády. Jeho součástí bude návrh, aby FS zvolilo prezidenta do konce roku 1989. Zároveň Čalfa navrhne jménem vlády jako jediného kandidáta na funkci prezidenta republiky pro období do svobodných voleb Václava Havla.

4. Na další schůzi obou sněmoven FS, která se uskuteční ve čtvrtek 28. nebo v pátek 29. prosince, bude nejdřív Dubček zvolen předsedou FS a následně Havel prezidentem republiky. Čalfa zajistí, aby byl celý plán ve Federálním shromáždění realizován bez časových průtahů, aby bylo FS v den volby prezidenta usnášeníschopné a aby poslanci obou sněmoven hlasovali v souladu se zájmem OF a VPN.

Jelikož dnes víme, jak tento na první pohled těžko proveditelný plán dopadl, je jasné, že si Čalfa zajistil nehynoucí zásluhy a proč tehdy přestal být vnímán nejen Václavem Havlem jako provizorní, překlenovací premiér.

Večer se Václav Havel setkal v budově Koordinačního centra OF (Špalíčku) s Manfredem Gerlachem, předsedou Státní rady NDR a předsedou Liberálně demokratické strany a poskytl rozhovor státní televizi NDR.

Předsednictvo Federálního shromáždění svolalo 18. společnou schůzi Sněmovny lidu a Sněmovny národů na úterý 19. prosince 1989. Parlament na ní měl projednat programové prohlášení vlády ČSSR a změnu ústavního zákona o československé federaci, jehož článek 62, odst. 3 měl být upraven takto: „Uvolní-li se úřad prezidenta před skončením volebního období, koná se volba nejpozději do 40 dnů.“

Předseda vlády Marián Čalfa přijal dopoledne předsedu Mezinárodní helsinské federace pro lidská práva Karla Schwarzenberga, představitele Nadace Charty 77 Františka Janoucha a amerického finančníka George Sorose. V podvečer se předseda vlády setkal s Tomášem Baťou.

Rada Městského národního výboru v Gottwaldově odhlasovala, že se město navrátí k původnímu jménu Zlín.

Hnutí Veřejnost proti násilí začalo vydávat noviny Verejnosť.

Václav Havel poskytl Československé tiskové kanceláři interview:

Kdy jste se definitivně rozhodl kandidovat na funkci prezidenta ČSSR?

Tři hodiny před tím, než jsem byl navržen na Václavském náměstí Občanským fórem a Veřejností proti násilí. Rozhodl jsem se k tomu z důvodů, které jsem už několikrát při různých příležitostech řekl, totiž proto, že jsem vždy v životě nadřazoval zájmy obecné nad zájmy vlastní. Kdybych to nedělal, tak bych býval nebyl například několik let ve vězení. Tři hodiny před tím, než ta kandidatura byla vyhlášena, jsem byl přesvědčen o tom, že je v obecném zájmu, abych ji přijal. Tato kandidatura je však od první chvíle svázána s jednou podmínkou: že nebude vržen klín mezi Alexandra Dubčeka a mě. Občanské fórum ani Veřejnost proti násilí, jeho sesterská organizace, si nepřejí, aby se komukoliv podařilo vrazit klín mezi slovenské a české voliče.

Jak jsem slyšel, ve vašem rozhodnutí hrála roli vaše žena. Vy jste ji přesvědčil, aby souhlasila?

Nepřesvědčoval jsem ji já, já nikoho nepřesvědčuji o tom, že mám být kandidátem na prezidenta, tedy ani svou ženu. Přesvědčovali ji o tom ti, kteří přesvědčili mě.

Jste známý jako dramatik, čestný člověk. Jaké podle vašeho názoru máte ještě další předpoklady, abyste mohl zastávat takovou funkci?

To je otázka, která by měla být spíše položena těm, kteří mě navrhují, než mně samému. Já mohu pouze říci, že kdybych byl prezidentem, ať tou či onou formou, s jakými podmínkami bych to spojoval, co bych dělal, jak bych si to svoje prezidentství představoval. Na tu otázku mohu odpovědět. Nemohu odpovědět na otázku, jestli jsem na tu funkci vhodný. To se musíte zeptat jiných.

Jaký je tedy váš volební program? Čím byste začal?

Snad vůbec nejdůležitější úkol, který bych měl a který bych cítil jako svou povinnost, je, v rámci možností, které by mi tento úřad dával, střežit pokojnost, mírumilovnost, důstojnost společenského pohybu, který někteří nazývají revolucí a který začal více než před třemi týdny v naší zemi. Začali ho, jak víte, studenti, ti dali této revoluci, budeme-li to tak nazývat, její krásnou tvář, kterou obdivuje celý svět. Já bych si bral jako svůj důležitý úkol, aby tato krásná tvář nebyla pošpiněna intrikami, pletichami, špínou všeho druhu.

Vy si možná vzpomínáte, že před časem Občanské fórum pozvalo na tribunu na Letenské pláni dva příslušníky pohotovostního pluku. Podařilo se, že tři čtvrtě milionu lidí se spolu s Václavem Malým modlilo Otčenáš, aby bylo těmto lidem odpuštěno. To je modelová situace, která by měla být jakýmsi vzorem pro všechno další. Souvisí s tím i to, a já bych se o to v rámci svých eventuálních možností maximálně snažil, aby v této zemi nebyl hon na nikoho. Nesmí být tudíž ani hon na komunisty. Musí být spravedlnost, ale ne msta. Komunistická strana má milion sedm set tisíc členů, všichni jsou našimi spoluobčany a je mezi nimi bezpočet lidí, kteří jsou stejní jako my ostatní, kterým jde o to, aby tato země žila v demokracii. Kteří museli dvacet let mlčet jako daleko větší počet těch zbývajících a kteří právě proto, že jsou komunisty, mají jakousi odpovědnost vyvést zemi z toho, kam ji komunistická strana dovedla. Já se domnívám, že je povinností – úkolem komunistické strany, aby se co nejrychleji obrodila, aby do nového čela postavila ty nejlepší lidi, kteří jsou přáteli nových a odpůrci starých pořádků. Stěží si umím představit, že bez potenciálu skrytého uvnitř komunistické strany by to šlo hladce.

Já jsem navržen Občanským fórem a můj program je spjat s ideály Občanského fóra. A chcete-li, mohu ty ideje zopakovat. Občanské fórum se domnívá, že by měl být, pokud možno brzy, zvolen prezident pracovní, prozatímní, nikoliv prezident-symbol. Prezident, který by poskytoval jakési záruky, že dovede tuto zemi ke svobodným volbám, z nichž svobodně vzejde nový parlament. Ten v souladu s ústavními tradicemi svobodně zvolí prezidenta na pět let.

Jaký je váš vztah k sociálním jistotám v této zemi? Většina obyvatel této země je stále ještě spojuje se slovem socialismus.

Pro mě není rozhodující, s jakým slovem jsou sociální jistoty spojovány, ale to, jaké jsou. Já si představuji, že by měly být daleko větší, než jaké poskytovalo to, co mnozí nazývají socialismem, a to, co je spojeno se čtyřicetiletou érou totalitního způsobu vlády.

Proč Občanské fórum odmítá přímé volby, i když parlament nemá jeho důvěru?

Občanské fórum odmítá referendum z mnoha různých důvodů. Jeden z hlavních je, že ohromný kredit, který naše země získala za poslední tři týdny ve světě, nesmí být znehodnocen, promarněn, ztracen. Referendum by si vyžádalo přinejmenším tři měsíce příprav. Nesmírně důležitá doba šesti měsíců do svobodných voleb, kdy se musí přestrukturovat parlament, přijmout spousta nových zákonů, přestrukturovat vláda, kdy se musí smysluplným způsobem a bez sociálních otřesů proměnit polovičatá takzvaná přestavba, chystaná předchozím režimem, ve skutečnou ekonomickou reformu. A z těchto šesti měsíců by tři byly ztraceny prezidentskou kampaní, která by byla jakousi hrou na Ameriku v zemi, která Amerikou není. Já věřím v politickou kulturu tohoto národa. Věřím, že by z toho referenda vzešel dobrý prezident. My se nebojíme, že by si národ zvolil špatného prezidenta, my se bojíme, že tři měsíce takto důležitého času – možná, že těch šest měsíců je nejdůležitějších v dějinách této země od 28. října [1918] – bude zpoloviny ztraceno tímto způsobem. Těch důvodů je více, ale myslím, že rozhovor s ČTK je něco jiného, než psát esej o referendu.

Kdybyste nebyl zvolen, jakého politika byste rád viděl na Pražském hradě?

Politika, který moc nemluví a který se dovede rychle rozhodovat, který jedná a který pracuje.

Zpět na začátek Předchozí záznam Následující záznam

• Zpět na úvodní stránku