Úvod / Cena Václava Havla za...

Cena Václava Havla za lidská práva

Václav Havel

Bez snění o lepší Evropě nikdy lepší Evropu nevybudujeme.
Václav Havel
Štrasburk, květen 1990

Ocenění je od roku 2013 každoročně udělováno Parlamentním shromážděním Rady Evropy ve spolupráci s Knihovnou Václava Havla a Nadací Charty 77. Cílem je vyzdvihnout a odměnit mimořádný počin v oblasti ochrany lidských práv v Evropě i mimo ni.

Letošní cena, již šestá v pořadí, bude udělena ve Štrasburku 8. října a po slavnostním předání bude následovat konference k poctě laureáta, která se uskuteční v Praze. Termínem pro zaslání nominací je 30. duben 2018. Nominace se zasílají e-mailem na adresu Parlamentního shromáždění (hrprize.pace@coe.int) a je třeba použít formuláře, který je k dispozici na webových stránkách této ceny. Nominace by měla být podepsána alespoň pěti navrhovateli.

Dosavadní laureáti Ceny Václava Havla za lidská práva

  • 2017 Murad Arslan (Turecko), právník, zakladatel a jeden z prvních prezidentů Sdružení soudců a státních zástupců (YARSAV), od roku 2016 je ve vazbě.
  • 2016 Nadia Muradová (Irák), členka jezídské komunity, která přežila masakr své rodiny a sexuální zotročení džihádisty IS. Dne 16. prosince 2015 Nadia promluvila na Radě bezpečnosti OSN o útoku proti Jezídům směřujícím k jejich genocidě.
  • 2015 Ludmila Alexejevová (Rusko), disidentka, ochránkyně lidských práv, členka moskevské Helsinské skupiny; po roce 1989 prezidentka Mezinárodní Helsinské nadace a později členkou Komise ruského prezidenta pro lidská práva.
  • 2014 Anar Mammadli (Ázerbájdžán), významný ochánce lidských práv a politický vězeň, zakladatel volebního Centra pro monitorování voleb a demokracii (EMDS) v Ázerbájdžánu.  
  • 2013 Aleš Bjaljatský (Bělorusko), spisovatel, disident, politický vězeň; zakladatel Centra lidských práv Viasna.   

Archiv Ceny VH

„Člověk si tu ovšem – ať chce nebo nechce – musí často klást otázku, zda to má všechno smysl a jaký… Odpověď – pozitivní odpověď – nalézám nakonec vždycky jen v sobě, ve své celkové víře ve smysl věcí, ve své naději. Čemu je totiž člověk vlastně odpovědný? K čemu se vztahuje? Co je posledním horizontem jeho počínání; absolutním úběžníkem všeho, co dělá; neobelstitelnou „pamětí bytí“, svědomím světa i nejvyšší „soudní“ instancí; co je tím rozhodujícím měřítkem, pozadím či prostorem každé jeho existenciální zkušenosti? A co je zároveň tím nejdůležitějším svědkem či záhadným partnerem jeho každodenních rozprav se sebou samým; tím, čeho se člověk – ať je vržen do jakékoliv situace – nepřetržitě ptá, na co spoléhá a k čemu se svým konáním obrací; tím, co ho svou vševědoucností a nepodplatitelností straší i zachraňuje; tím, na co člověk vlastně jedině dá a kvůli čemu se snaží? “

Václav Havel:
Dopisy Olze – eseje psané ve vězení, dopis, 7. srpen 1980