Zakladatelé

Dagmar Havlová

Je populární a oceňovanou českou divadelní, filmovou i televizní herečkou. Od roku 1997 byla manželkou prezidenta Václava Havla a jako první dáma jej doprovázela při jeho pracovních povinnostech a intenzivně se věnovala charitě. V roce 1997 založila Nadaci Dagmar a Václava Havlových VIZE 97, které je předsedkyní správní rady. Je členkou Femmes d’Europe a čestnou předsedkyní českého výboru UNICEF. Je aktivní členkou řady dalších českých i mezinárodních charitativních organizací. V současné době se vedle charitativní činnosti opět věnuje herectví. Více informací: www.havlova-veskrnova.com/

Karel Schwarzenberg

V 80. letech se jako předseda Mezinárodního helsinského výboru pro lidská práva zasazoval o dodržování lidských práv v Evropě. Na podzim roku 1989 se vrátil do vlasti a 10. 7. 1990 byl jmenován kancléřem prezidenta republiky Václava Havla. V roce 1992 vedl první delegaci OSCE do Náhorního Karabachu po vypuknutí války mezi Arménií a Ázerbájdžánem. Z funkce kancléře odešel v roce 1992. V letech současné době je ministr zahraničních věcí ČR. V současné době je členem Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Více informací: http://www.karelschwarzenberg.cz/

Miloslav Petrusek

Byl uznávaným profesorem sociologie. Od roku 2000 působil na Institutu sociologických studií na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Byl hostujícím profesorem na Masarykově Univerzitě v Brně, externě přednášel na katedrách Kulturologie a Sociologie na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 2001 byl předsedou Masarykovy české sociologické společnosti. Pracoval též jako expert pro Světovou banku v oblasti modernizace výuky sociologie v Rusku. Zemřel v roce 2012. Více informací: http://www.petrusek.cz/

„Jsem prostě dítětem věku pojmového a nikoliv mytického myšlení, a proto i můj bůh – když už jsem donucen o něm mluvit (což činím velmi nerad) – se jeví zřejmě jako něco hrozně abstraktního, mlhavého a věru málo přitažlivého. Tak se ovšem jeví jen tomu, koho se o něm pokouším informovat – ta zkušenost sama je živoucí, důvěrná a konkrétní, možná (…) živější než u leckohos, kdo má svého „normálního“ Boha řádně vybaveného všemi příslušnými atributy (které ho ovšem mnohdy kupodivu spíš zakrývají, než přibližují). A co je taky pro mého boha příznačné: že je mistrem čekání, čímž mne občas dost znervózňuje. Jako by přede mnou aranžoval různé možnosti a pak mlčky čekal, co udělám. (…) Jeho poslední soud se odehrává teď, neustále, pořád – a přitom je vždy znovu poslední: nic, co se stalo, se už nemůže odestát, vše zůstává v „paměti bytí“ – a i já tam zůstanu – odsouzen být navěky sám se sebou – takovým, jaký jsem a jakým sám sebe dělám.“

Václav Havel:
Dopisy Olze – eseje psané ve vězení, dopis, 7. srpen 1980