Putna strhne čtenáře osobitým psaním, které oblibuje lehkou archaizaci, neštítí se vášnivosti. V kapitole o mystice pražského Hradu, kde se po listopadu ’89 uskutečnil „tolkienovský návrat krále“, se autor blíží dikci takového Ripellina, aniž by přestal být ukotvený ve faktech.

Od počátku jsme tu vrženi na dobrodružnou stezku, stopujeme myšlení „rodu Havlů“, včetně dosud neznámých ohlasů spiritismu. Později hmatáme atmosféru „divokých šedesátých“, kdy se Havel již jako zkušený autor vydává do New Yorku, krom jiného na demonstrace hippies, což mu později ulehčilo cestu k domácímu undergroundu, konkrétně k setkání s Ivanem M. Jirousem. Následoval známý proces s hudebníky, vznik Charty 77, Havlova vedoucí role v „obci otřesených“.

MCP sleduje a zvažuje Havlovu zkušenost vězeňskou i prezidentskou, zkoumá jeho triumfy, selhání i „šrámy“, oč méně si všímá divadla a literátů, o to víc místa je věnováno filozofům a myslitelům, celoživotním přátelstvím i oponentům.

Putna chápe Havla, odpůrce „čecháčkovství“ a bojovníka za „duchovní stát“, jako dědice a pokračovatele Karla IV. a TGM, což činí s tak jemně vyváženou dávkou patosu, že se čtenář ani nelekne.

Vyděsit se ovšem může v závěru, kde Putna tvrdí, že Havlův „duchovní stát“ ve srážce s národnictvím a provincionalismem již utrpěl děsivou porážku. „Po ztroskotání však zůstalo mnoho, velmi mnoho hodnot,“ píše autor dále. Sám je toho dokladem – napsal o veledůležité osobnosti českých dějin skvělou knihu.