Sešity Knihovny V.H. 2010/2: Rozhovory 36 a Stříbrný vítr
Sešit je sestaven z tvorby Šestatřicátníků, uveřejňované v samizdatových časopisech Rozhovory 36 a Stříbrný vítr. V knize se objevují mimo jiné Havlovy neznámé texty z jeho nejranějšího období, objevené v hlubinách Hrádečku.
Šestatřicátníci byli „první partou“, kterou kolem sebe Václav Havel shromáždil, když jemu a všem ostatním bylo sedmnáct let. Šlo zajisté o „partu“ dosti výjimečnou - partu teenagerů s ambicemi literárními, politickými a filosofickými, jež se cílevědomě míjely s literárními, politickými a filosofickými proudy své doby, nejtemnějších stalinských let. Václav Havel tehdy činí vlastně totéž, co bude činit v šedesátých letech, když se pokusí nalézt platformu nezávislé tvorby a myšlení napříč směry v časopise Tvář. A činí totéž, co bude činit v sedmdesátých letech, když zorganizuje další společenství nezávislých osobností kultury, myšlení i politiky - Chartu 77. A činí koneckonců totéž, co bude činit v devadesátých letech, když bude navzdory tendenci k naprosté identifikaci politiky se stranictvím hlásat „nepolitickou politiku“ - politiku, jejímiž nositeli by měly být integrální nezávislé osobnosti, pro které je politická příslušnost jen druhotná. Kdyby pro nic jiného, tedy proto je poučné číst tyto nejranější, teenagerovské texty Václava Havla a členů jeho „první party“ - jeho „protocharty“.
(z předmluvy Martina C. Putny ke knize Rozhovory 36, Stříbrný vítr)
Související akce
- Rozhovory 36 a Stříbrný vítr 02/06/10 18:00
„Člověk si tu ovšem – ať chce nebo nechce – musí často klást otázku, zda to má všechno smysl a jaký… Odpověď – pozitivní odpověď – nalézám nakonec vždycky jen v sobě, ve své celkové víře ve smysl věcí, ve své naději. Čemu je totiž člověk vlastně odpovědný? K čemu se vztahuje? Co je posledním horizontem jeho počínání; absolutním úběžníkem všeho, co dělá; neobelstitelnou „pamětí bytí“, svědomím světa i nejvyšší „soudní“ instancí; co je tím rozhodujícím měřítkem, pozadím či prostorem každé jeho existenciální zkušenosti? A co je zároveň tím nejdůležitějším svědkem či záhadným partnerem jeho každodenních rozprav se sebou samým; tím, čeho se člověk – ať je vržen do jakékoliv situace – nepřetržitě ptá, na co spoléhá a k čemu se svým konáním obrací; tím, co ho svou vševědoucností a nepodplatitelností straší i zachraňuje; tím, na co člověk vlastně jedině dá a kvůli čemu se snaží? “
Václav Havel:
Dopisy Olze – eseje psané ve vězení, dopis
7. srpen 1980
Fotogalerie
