ÚvodKalendář akcí / Polsko-československá...

Polsko-československá solidarita

Ilustrace
  • Kde: Knihovna Václava Havla, Ostrovní 13, Praha 110 00
  • Kdy: 25. duben 2018, 19:00 – 21:00

Setkání v lesích na střežené polsko-československé hranici. Společný zájem o osudy politických vězňů v obou komunistických státech. Výměna samizdatových tiskovin a informací. Fenomén Polsko-československé solidarity v sobě spojuje odvahu, přátelství i smysl pro humor. Nový český překlad knihy Hranicím navzdory. Příběh Polsko-československé solidarity (ÚSTR, Praha 2018) bude pokřtěn za účasti dvou autorů, Łukasze Kamińského, polského historika a bývalého ředitele Institutu národní paměti (IPN), a Petra Blažka, českého historika, působícího v Ústavu pro studium totalitních režimů, a také řady polských a českých pamětníků.

Diskusi moderuje ředitel Polského institutu v Praze Maciej Ruczaj.  

Jedinečná mezinárodní opoziční skupina vznikla v roce 1981, kdy zástupci polského Výboru na obranu dělníků (KOR) a Charty 77 podepsali tajnou dohodu o spolupráci.

Symbolické je, že na publikaci věnované Polsko-československé solidaritě, iniciativě založené na sympatiích obou stran a sdružující názorově často odlišné osobnosti, se podíleli polští i čeští historici – Łukasz Kamiński, Petr Blažek a Grzegorz Majewski. Kniha tak otevírá širší otázku potenciálu naší vzájemné spolupráce, síly, která se ukrývá v pomoci a solidaritě „hranicím navzdory“. Důkazem této trvalosti je i to, že Polsko-československá solidarita dodnes žije a působí. Zveme k procházce po „cestě česko-polského přátelství“.

Večer proběhne v českém a polském jazyce, simultánní tlumočení zajištěno.

Sdílet

Facebook | Twitter

„Jsem prostě dítětem věku pojmového a nikoliv mytického myšlení, a proto i můj bůh – když už jsem donucen o něm mluvit (což činím velmi nerad) – se jeví zřejmě jako něco hrozně abstraktního, mlhavého a věru málo přitažlivého. Tak se ovšem jeví jen tomu, koho se o něm pokouším informovat – ta zkušenost sama je živoucí, důvěrná a konkrétní, možná (…) živější než u leckohos, kdo má svého „normálního“ Boha řádně vybaveného všemi příslušnými atributy (které ho ovšem mnohdy kupodivu spíš zakrývají, než přibližují). A co je taky pro mého boha příznačné: že je mistrem čekání, čímž mne občas dost znervózňuje. Jako by přede mnou aranžoval různé možnosti a pak mlčky čekal, co udělám. (…) Jeho poslední soud se odehrává teď, neustále, pořád – a přitom je vždy znovu poslední: nic, co se stalo, se už nemůže odestát, vše zůstává v „paměti bytí“ – a i já tam zůstanu – odsouzen být navěky sám se sebou – takovým, jaký jsem a jakým sám sebe dělám.“

Václav Havel:
Dopisy Olze – eseje psané ve vězení, dopis, 7. srpen 1980