Kdo jsme? Vznik a poslání knihovny

Knihovna Václava Havla byla založena po vzoru prezidentských knihoven v USA a je jedinou institucí svého druhu v Evropě. Slouží k dokumentaci, výzkumu a propagaci života, díla a myšlenek Václava Havla: dramatika, bojovníka za svobodu, organizátora české a středoevropské nezávislé kultury, vězně svědomí, vůdce sametové revoluce roku 1989, československého a českého prezidenta, „českého mýtu“ a jedné ze světových morálních autorit 20. století.

Za tímto účelem postupně shromažďujeme v digitální podobě všechny dostupné materiály, které se Václava Havla tím či oním způsobem týkají, ať už jsou to textové materiály, vzpomínky pamětníků, fotografie, artefakty, zvukové nahrávky či videa. A také knihy – Knihovna je také skutečná knihovna, ve které je možno najít knihy Václava Havla česky i v překladech do nejrůznějších cizích jazkyů, knihy o Václavu Havlovi, knihy vztahující se k dobovému kontextu.

Pro veřejnost jsme otevřeli výstavu „Havel v kostce“, na které je možné se o Václavu Havlovi dozvědět to základní a podstatné, ale také si prohlédnout i zcela neznámé havlovské materiály.

Vydáváme knížky, pořádáme výstavy, organizujeme debaty, kolokvia a menší konference – s cílem mapovat život a dobu Václava Havla, jeho rodiny a lidí, kteří se pohybovali v jeho blízkosti. Středním školám nabízíme edukativní programy, na kterých se můžou studenti blíže seznámit s havlovskou látkou, ale také s dobou nesvobody před listopadem 1989.

• Zpět na úvodní stránku

„Jsem prostě dítětem věku pojmového a nikoliv mytického myšlení, a proto i můj bůh – když už jsem donucen o něm mluvit (což činím velmi nerad) – se jeví zřejmě jako něco hrozně abstraktního, mlhavého a věru málo přitažlivého. Tak se ovšem jeví jen tomu, koho se o něm pokouším informovat – ta zkušenost sama je živoucí, důvěrná a konkrétní, možná (…) živější než u leckohos, kdo má svého „normálního“ Boha řádně vybaveného všemi příslušnými atributy (které ho ovšem mnohdy kupodivu spíš zakrývají, než přibližují). A co je taky pro mého boha příznačné: že je mistrem čekání, čímž mne občas dost znervózňuje. Jako by přede mnou aranžoval různé možnosti a pak mlčky čekal, co udělám. (…) Jeho poslední soud se odehrává teď, neustále, pořád – a přitom je vždy znovu poslední: nic, co se stalo, se už nemůže odestát, vše zůstává v „paměti bytí“ – a i já tam zůstanu – odsouzen být navěky sám se sebou – takovým, jaký jsem a jakým sám sebe dělám.“

Václav Havel:
Dopisy Olze – eseje psané ve vězení, dopis
7. srpen 1980