ÚvodNovinky / Lavička VH v Horních...

Lavička VH v Horních Počernicích

19. květen 2017

IlustraceVe čtvrtek 18. května byla před divadlem v Horních Počernicích odhalena v pořadí 21. Lavička Václava Havla. Na slavnostním ceremoniálu promluvil ministr kultury Daniel Herman, starostka Hana Moravcová a za Knihovnu Václava Havla Anna Freimanová. Dramatika Havla pojí s Horními Počernicemi výjimečná událost, kterou se stala světová premiéra jeho divadelní hry Žebrácká opera. Režisér a přítel Václava Havla Andrej Krob ji s Divadlem na tahu uvedl 1. listopadu 1975 v dnes již zbořeném hostinci U Čelikovských. Představení, po němž následovaly represe vůči režisérovi, hercům i divákům, bylo jediným veřejným uvedením hry zakázaného autora v době husákovské normalizace a celá událost byla v přímé linii těch, které o čtrnáct měsíců později přivedly na svět prohlášení Charty 77.

Lavička Václava Havla je pamětním místem věnovaným Václavu Havlovi. Tvoří jej dvě křesla spojená kulatým stolem, jehož středem prorůstá strom. Budování Laviček Václava Havla je celosvětovým projektem, který inicioval velvyslanec ČR v USA Petr Gandalovič spolu s architektem a designérem Bořkem Šípkem. Záměrem projektu je vytvoření sítě míst ve veřejném prostoru, jež mohou přispět k setkávání a vedení skutečného dialogu – míst, kde bude možné diskutovat a přemýšlet v duchu ideálů a životních postojů Václava Havla.

Sdílet

Facebook | Twitter

„Jsem prostě dítětem věku pojmového a nikoliv mytického myšlení, a proto i můj bůh – když už jsem donucen o něm mluvit (což činím velmi nerad) – se jeví zřejmě jako něco hrozně abstraktního, mlhavého a věru málo přitažlivého. Tak se ovšem jeví jen tomu, koho se o něm pokouším informovat – ta zkušenost sama je živoucí, důvěrná a konkrétní, možná (…) živější než u leckohos, kdo má svého „normálního“ Boha řádně vybaveného všemi příslušnými atributy (které ho ovšem mnohdy kupodivu spíš zakrývají, než přibližují). A co je taky pro mého boha příznačné: že je mistrem čekání, čímž mne občas dost znervózňuje. Jako by přede mnou aranžoval různé možnosti a pak mlčky čekal, co udělám. (…) Jeho poslední soud se odehrává teď, neustále, pořád – a přitom je vždy znovu poslední: nic, co se stalo, se už nemůže odestát, vše zůstává v „paměti bytí“ – a i já tam zůstanu – odsouzen být navěky sám se sebou – takovým, jaký jsem a jakým sám sebe dělám.“

Václav Havel:
Dopisy Olze – eseje psané ve vězení, dopis, 7. srpen 1980