ÚvodNovinky / Přepadení Václava Havla

Přepadení Václava Havla

5. leden 2017

IlustraceNadcházející výročí zveřejnění historicky prvního Prohlášení Charty 77 si Knihovna Václava Havla připomene zítra – v pátek 6. ledna 2017 – v pravé poledne před vilou ve Střešovické ulici 64 v Praze. Neboť právě odtud, z bytu blízkého přítele a „prvního čtenáře“ Václava Havla, překladatele Zdeňka Urbánka, se Charta 77 za velmi dramatických okolností vydala 6. ledna 1977 do světa.

Atmosféru onoho dne a dní následujících velmi barvitě zachytil Václav Havel ve strojopisné reportáži, o níž se domníval, že byla nenávratně ztracena: „O prvních dnech Charty, svém zatčení a prvním věznění jsem po svém návratu napsal asi stostránkovou reportáž, někam jsem ji ukryl a už dávno nevím, kde je. Třeba ji někdy najdu.“ (Václav Havel, Dálkový výslech, Spisy 4, 845-846).

Tento text před několika málo týdny objevil v Urbánkově pozůstalosti jeho vnuk David Dušek a poskytl jej Knihovně Václava Havla k vydání. Jelikož se jedná pouze o část (o první kapitolu) rozhodla se ho Knihovna zveřejnit formou faksimile jako neprodejný tisk v nákladu 500 číslovaných exemplářů. Tato unikátní publikace nazvaná „Případ CH77 – I. Přepadení“ bude v rámci pátečního happeningu slavnostně pokřtěna.

Akce je volně přístupná veřejnosti, stačí si jen zapamatovat: 6. leden 2017, 12:00, Střešovická 64, Praha 6.

Těšíme se na vás!

Sdílet

Facebook | Twitter

„Jsem prostě dítětem věku pojmového a nikoliv mytického myšlení, a proto i můj bůh – když už jsem donucen o něm mluvit (což činím velmi nerad) – se jeví zřejmě jako něco hrozně abstraktního, mlhavého a věru málo přitažlivého. Tak se ovšem jeví jen tomu, koho se o něm pokouším informovat – ta zkušenost sama je živoucí, důvěrná a konkrétní, možná (…) živější než u leckohos, kdo má svého „normálního“ Boha řádně vybaveného všemi příslušnými atributy (které ho ovšem mnohdy kupodivu spíš zakrývají, než přibližují). A co je taky pro mého boha příznačné: že je mistrem čekání, čímž mne občas dost znervózňuje. Jako by přede mnou aranžoval různé možnosti a pak mlčky čekal, co udělám. (…) Jeho poslední soud se odehrává teď, neustále, pořád – a přitom je vždy znovu poslední: nic, co se stalo, se už nemůže odestát, vše zůstává v „paměti bytí“ – a i já tam zůstanu – odsouzen být navěky sám se sebou – takovým, jaký jsem a jakým sám sebe dělám.“

Václav Havel:
Dopisy Olze – eseje psané ve vězení, dopis, 7. srpen 1980