ÚvodNovinky / Michael Žantovský o Věře...

Michael Žantovský o Věře Čáslavské

31. srpen 2016

IlustraceNejdřív byla pro patnáctiletého kluka předmětem nedostižné krásy, ladnosti a dokonalosti. O pár let později, na olympiádě v Mexiku, pak příkladem charakteru a vzdoru, dodávajícím odvahu v těžkých týdnech po srpnové invazi. V následujících dvaceti letech jednou z všedních obětí malicherné pomstychtivosti normalizátorů. Bydlela v Dejvicích nedaleko od nás a vídal jsem ji občas na ulici, stále půvabnou, vzpřímenou a nepokořenou.

A pak jsme se setkali během listopadové revoluce a v prvním týmu poradců nově zvoleného prezidenta Havla. Byla mezi námi tak trochu růže v trní, na první pohled se příliš mezi zarostlé, ponocující a prokouřené intelektuály nehodila. Ale brzy se z ní na nás začala přenášet její nevyčerpatelná energie, její nezdolný optimismus a její vůle překonávat každou, byť sebehrozivější překážku. “Ty jim to ukážeš, Žanťáčku,” říkala mi, když jsem se zasmušile chystal na nějakou obzvlášť obtížnou tiskovou konferenci. A stejně a ještě energičtěji povzbuzovala Václava Havla tváří v tvář zdánlivě nepřekonatelným překážkám porevolučního období.

Proti ranám, které ji po odchodu z Hradu postihly v jejím osobním životě, ale neměla přiměřenou obranu. Bojovala dál, ale cena, kterou za to platila na svém zdraví a životní radosti, byla neúměrná. A když už se zdálo, že konečně svoje trápení překonala a začala připomínat tu nedostižnou Věrku, kterou jsme znali, přišla nemoc ještě zákeřnější. Ani tehdy se nepodvolila a obrátila proti nepříteli všechen vzdor a zarputilost, kterých byla schopná.

S jejími bývalými spolupracovníky jsme v úterý 30. srpna plánovali navštívit ji doma v Černošicích a povzbudit ji v tom nerovném zápase, ale byl to jediný nepřítel, nad kterým se vyhrát nedalo. Už jsme to nestihli.

Sdílet

Facebook | Twitter

Z dopisu Straně zelených

„Nechceme-li, aby v našem rybníce byli navždy jen dva tlustí sumci, musíme tam nasadit i nějakou štiku. Sumci navíc obvykle myslí jen na to, jak přežít nejbližší výlov, a odmítají myslet dál. Ale my přece nechceme, aby z naší země byla za třicet let jen průmyslová poušť, sloužící sice růstu růstu, ale vyzařující jediné: totální beznaděj. Jinými slovy: volme zelené!“

Václav Havel:
Dopis, 6. září 2009