ÚvodNovinky / 15 let bez Mejly Hlavsy

15 let bez Mejly Hlavsy

5. leden 2016

IlustraceDámy a pánové,

nejsem znalcem hudby a pochybuji dokonce o tom, že mám hudební sluch. Přesto si troufám tvrdit, že jsem rozuměl životu svého kamaráda, Milana Hlavsy zvaného Mejla. Byl to muzikant, který po léta a po desítiletí vdechoval hudbě Plastiků nezaměnitelnou tajemnost a dráždivost a který možná rozhodující měrou ovlivnil jejich zvláštní a zneklidňující styl. Styl, který jako by, aspoň podle mne, nějak pražsky, česky, středoevropsky varoval svět před možnými katastrofami.

Mejla a Plastici nebyli tak zvanými disidenty a jejich ambicí nebylo být opozicí komunistickému režimu. Měli, vedeni Ivanem Jirousem zvaným právem Magor, jinou ambici: chtěli svobodně žít, svobodně tvořit, svobodně se projevovat. A právě to zřejmě vadilo režimu nejvíc a právě proto je pronásledoval. A právě proto asi když je zavřeli, se mnoho jedinců a skupin spojilo v jeden velký solidární proud na jejich podporu, proud, který posléze vyústil v Chartu 77.

Měl jsem pak s Plastiky leccos co do činění, zvlášť v době, kdy jsem já byl na svobodě a Magor ve vězení a já jsem ho tak trošku zastupoval. Vybíral jsem jim texty k písním, organizoval jejich koncerty na své chalupě. Všechno to skončilo takovým téměř pohádkovým happy endem: já jsem se stal prezidentem a Plastici k dvacátému výročí Charty hráli Bondyho a jejich Magické noci ve Španělském sále Pražského hradu.

Ale pozor, já jsem rozuměl myslím Mejlovi i v jeho smrti. My jsme byli do poslední chvíle ve spojení mimo jiné proto, že měl tutéž chorobu, kterou jsem měl před tím já. Pánbůh, nevím přesně proč, chtěl, abych to já prozatím přežil a Mejla nikoliv. Myslím, že Akademie populární hudby zasluhuje uznání za to, že si povšimla Mejly a rozhodla, že patří do Síně slávy.

Mejlo, měj se dobře v té Síni.



 

Vystoupení prezidenta republiky Václava Havla při udílení cen Akademie populární hudby za rok 2000 uvedení do Síně slávy Milana Hlavsy, člena skupiny The Plastic People of the Universe Praha, Veletržní palác 17. března 2001 / Doslovný přepis mluveného slova, neredigováno.

Sdílet

Facebook | Twitter

„Člověk si tu ovšem – ať chce nebo nechce – musí často klást otázku, zda to má všechno smysl a jaký… Odpověď – pozitivní odpověď – nalézám nakonec vždycky jen v sobě, ve své celkové víře ve smysl věcí, ve své naději. Čemu je totiž člověk vlastně odpovědný? K čemu se vztahuje? Co je posledním horizontem jeho počínání; absolutním úběžníkem všeho, co dělá; neobelstitelnou „pamětí bytí“, svědomím světa i nejvyšší „soudní“ instancí; co je tím rozhodujícím měřítkem, pozadím či prostorem každé jeho existenciální zkušenosti? A co je zároveň tím nejdůležitějším svědkem či záhadným partnerem jeho každodenních rozprav se sebou samým; tím, čeho se člověk – ať je vržen do jakékoliv situace – nepřetržitě ptá, na co spoléhá a k čemu se svým konáním obrací; tím, co ho svou vševědoucností a nepodplatitelností straší i zachraňuje; tím, na co člověk vlastně jedině dá a kvůli čemu se snaží? “

Václav Havel:
Dopisy Olze – eseje psané ve vězení, dopis, 7. srpen 1980