Ženský bytový seminář - závěrečná akce
Zveme Vás na povídání s novinářkou a disidentkou Petruškou Šustrovou o činnosti žen v disentu. Uskuteční se ve středu 27. ledna v 17.30 v kavárně Marcus Gallery, Úvoz 24, Brno.
(zastávka trolejbusů 25, 26 Tvrdého, poté sejděte pár metrů dolů směrem z kopce).
Beseda se koná u příležitosti výstavy Ženský bytový seminář o podobách ženského odporu v období normalizace. Výstavu je možné shlédnout do konce ledna 2010.
Petruška Šustrová je česká disidentka, překladatelka a publicistka. Z politických důvodů nedokončila studium na Filozofické fakultě UK. V roce 1969 byla zatčena a poté odsouzena k dvěma letům odnětí svobody za opoziční aktivity v Hnutí revoluční mládeže, jehož členy byli také Jaroslav Bašta, Ivan Dejmal, Jan Frolík či Petr Uhl. V roce 1976 podepsala Prohlášení Charty 77. V roce 1979 se stala členkou Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. V roce 1985 byla jednou ze tří mluvčích Charty 77. Od roku 1985 působila v redakci samizdatové revue Střední Evropa. V letech 1990-1992 působila jako náměstkyně federálního ministra vnitra. Působí jako publicistka a překladatelka z angličtiny a polštiny. V říjnu 2008 byla Senátem PČR zvolena členkou Rady Ústavu pro studium totalitních režimů.
Související akce
- Ženský bytový seminář 17/11/09 – 06/01/10
„Jsem prostě dítětem věku pojmového a nikoliv mytického myšlení, a proto i můj bůh – když už jsem donucen o něm mluvit (což činím velmi nerad) – se jeví zřejmě jako něco hrozně abstraktního, mlhavého a věru málo přitažlivého. Tak se ovšem jeví jen tomu, koho se o něm pokouším informovat – ta zkušenost sama je živoucí, důvěrná a konkrétní, možná (…) živější než u leckohos, kdo má svého „normálního“ Boha řádně vybaveného všemi příslušnými atributy (které ho ovšem mnohdy kupodivu spíš zakrývají, než přibližují). A co je taky pro mého boha příznačné: že je mistrem čekání, čímž mne občas dost znervózňuje. Jako by přede mnou aranžoval různé možnosti a pak mlčky čekal, co udělám. (…) Jeho poslední soud se odehrává teď, neustále, pořád – a přitom je vždy znovu poslední: nic, co se stalo, se už nemůže odestát, vše zůstává v „paměti bytí“ – a i já tam zůstanu – odsouzen být navěky sám se sebou – takovým, jaký jsem a jakým sám sebe dělám.“
Václav Havel:
Dopisy Olze – eseje psané ve vězení, dopis
7. srpen 1980
Fotogalerie
