Život kolem nás

Zde, v domě kde se scházely u kávy a bůhví jakých jiných nápojů legendární postavy Kafkovy Prahy, včetně ovšem Franze Kafky samotného, kde se před stoletím poprvé v Praze tancovalo tango, a kde dnes symbolicky sídlí další geniální diagnostik stavu lidské mysli Václav Havel, rozprostírá malíř Jan Šafránek výběr své nové tvorby. V takové společnosti, v mírně dadaistické spojitosti hravosti a osudovosti, vidím krásnou logiku Šafránkovy výstavy zrovna na tomto místě.

Přivítáme tu zpět zvláštní postavy, které provázejí Šafránkovo dílo už řadu let. Mám na mysli pouliční prodavače, muzikanty, slavící lidi a ovšem jeho všudypřítomné čumily, kteří jsou přitahováni k jakémukoliv zdroji zajímavosti jako vosy k medu. A vše se odehrává v opticky průzračném, zářně barevném, čistě prokresleném prostředí, jehož perspektivně čirá stavebnost nás vrací k symbolickým dramatům italské renezance, snad také k podiu pečlivě inscenovaného kabaretu.

Na první pohled se zdá být vše jasné, úloha každého namalovaného aktéra je uchopitelně definována. Tak to ale není. Zjevný humor zobrazených scén nás do sebe vtahuje, ale tím je otočena teprve první stránka knihy. Autor k nám totiž paradoxně promlouvá řečí věcnosti, aby nás mohl ponořit do sféry nejednoznačnosti až záhadnosti, z níž se náš svět doopravdy skládá. Tak, jako když ukrajujeme kebab, se před námi postupně vynořují v Šafránkových obrazech další vrstvy výkladu, další průhledy do situačních či významových poloh.

Tato výstava nese název „Život kolem nás“, což je jistě nosný titul. Osobně bych po pečlivém prohlédnutí vystavených děl navrhnul alternativní označení „Bruslení mezi životy“. V Šafránkových obrazech se totiž neustále a plynule pohybujeme mezi rovinou hlavního dění a rovinou pomyslného dění znázorněného na obrazech umístěných uvnitř obrazu. U děl s názvem „Privátní oslava“ a „Zátiší s obrazem Zamyšlená“ dokonce sledujeme trojnásobně obraz uvnitř obrazu, uvnitř obrazu. Honza tím navazuje na bohatou tradici malby zobrazující malbu, naznačuje nám, že skutečnost a fikce nejsou striktně oddělené pojmy, ale těsně spjaté složky lidského vnímání. Tak se stává obyčejný pouťový Lukostřelec jakýmsi čas popírajícím ostrostřelcem procházejícím minulostí zámeckých honů i koloniálních expedicí do exotických končin. Tak se Noční chodec stává ambivalentní bytostí, už ne úchylný voyeur při měsíčním svitu, ale věčným poutníkem Caspara Davida Friedricha.

Koneckonců by se zde hodil i název výstavy „Lidské zátiší“, protože Šafránek své psychologické scény komponuje se stejnou uvážlivostí holandského mistra. A právě ono zátiší nám předkládá vše pomíjivé, abychom se zamýšleli nad tím, co naopak přesahuje rámec našeho smrtelného života.  Pokud jsme u symboliky zátiší, sousloví „Pocta Morandimu“ není u Šafránka ovšem žádnou náhodou. Proto končím postřehem Giorgia Morandiho, který zároveň přesně vystihuje ducha Šafránkova díla: „Vše je záhadou, my sami a všechny věci jednoduché i skromné.“

Richard Drury