Menu Prohledat web KVH EN

Vladimír Lábus Drápal: Co si pamatuje oheň?

9. listopad 2013

Ilustrace

Uvodní slovo na výstavě Libora Krejcara "Tváře ohně":
Pavel Zajíček, náš společný přítel, napsal v polovině sedmdesátých let skladbu Papírový apsolutno, v které anarchisticky vyjmenovával, co všechno by podpálil. Libor Krejcar byl střídmější; zanechal v papíře jen ohnivé stopy, z kterých vznikla kolekce originálních kreseb. Za pomoci otisků zápalných šňůr vytvořil zneklidňující atlas podivných tváří, bytostí, zvířat, znaků, sirných map. Nezvykle uchopil běh plamene a z jeho stop stvořil nový svět. A co víc! Dokázal v té chvíli zachytit neviditelnou paměť ohně.

Že použil oheň není překvapivé, neboť jeho život je začasté tancem bosého ve žhavém ohništi. Schopnost pálit mosty uměleckých stereotypů – ten “voskovej svět v labyrintu ohně”, abych použil jeden z Krejcarových obratů, protože on je také i básníkem, hudebníkem a restaurátorem – zároveň znamená, že jeho tvorba není ničím spoutána. Naslouchá temnému hlasu apokalypsy se stejnou lehkostí jako andělským chórům kočičích andělů. Proto je nezatížen impotentním pohybem po předem vykolíkovaném výtvarném teritoriu, naopak. Přirozeně prochází oním labyrintem vnitřního ohně a je lhostejné, zda při své práci použije dřevěný odpad, kosti, sádru, kov či papír. Nakonec je to vždy umění, které dýchá a žhne a znepokojivě dráždí. Jaké má umění vlastně smysl? Znepokojovat, rozrušovat, provokovat, ptát se! “Stojaté vody jsou jedovaté” věděl už William Blake. “Líbit se - jak to slovo nenávidím!” pravil J. W. Goethe. “Krása bude křečovitá, nebo nebude vůbec”, napsal André Breton v Nadje. Kdyby místo mě tady mluvil Magor, možná by vzpomněl Mechtildu Magdeburskou: “Mezi pozemskými věcmi a tebou buď úzkost a strach”.
Krejcarova tvorba totiž úzkost a strach eliminuje svou archetypání komunikací s Bohem a přírodou a tím i mění poměr života a smrti. Z pomíjivého vytváří stálé, ze smrtelného nesmrtelné, z mrtvého živé, krásu přetavuje v opravdovost, útrpnost v pokoru, syrovosti neobrušuje hrany, ale souzní s ní. Proto v Krejcarově tvorbě můžeme vidět nejen obrazy jakoby vyrvané z hájemství smrti, ale i poctivé hledání milosrdenství světa. Je na každém, co si vybere. Pro mě osobně je nejdůležitější, že Libor Krejcar je jako autor naprosto svobodný a nadčasový, protože mantinely jeho díla nejsou z tohoto konzumního a vyprázdněného světa. Vymezuje je Krejcarova umanutost, víra, autonomie a dobrovolná volba nezávislé existence se všemi riziky, které přináší. Jsou stvrzeny životem na ostří nože. 
Tím Libor Krejcar nevědomky dokládá, že je umělcem bytostným. Dobrý výtvarník vás přiměje konfrontovat se s jeho dílem, bytostný vás ale přinutí tázat se, co vlastně umění vůbec je. A nutno přiznat, že tato část Krejcarovy vícevrstvé bytosti je skutečně daleka tomu, aby vycházela vstříc masovému vkusu. Otázky, které svou tvorbou pokládá nejsou falešným cirkusovým virblem s komedianty po levici i po pravici, ale extatickým tlučením do válečných bubnů u hořících šamanských ohnišť.
Takže vraťme se k ohni, na jehož anatomii je postavena dnešní výstava: má se za to, že požáry dobytých měst, zápach spálenišť, vápnění hromadných hrobů a kouř na nebi z trosek kostelů jsou symbolem vítězství. Krejcar svým dílem naopak dokládá, že – abych se na závěr zase vrátil k Pavlu Zajíčkovi – i "ve vyhaslejch městech je možno zanechat plamen, svědectví našeho putování".
Krejcarova tvorba hoří právě takovým plamenem!

Vladimír Lábus Drápal, říjen 2013

Související akce

Sdílet

Facebook | Twitter