Mezinárodní den divadla 2013

DARIO FO 
27. 3. 2013

V dávné minulosti mocní tohoto světa dali najevo svou nesnášenlivost tím, že vypudili z naší země herce COMMEDIA DELL'ARTE. 
Dnes v důsledku krize nacházejí herci a divadelní soubory jenom svízelně jeviště, divadla a diváky.
Proto dnešní vládci nemusejí hledat způsob, jak kontrolovat osoby, které se vyjadřují ironicky a se sarkasmem, - neboť herci už nemají kde oslovit diváky.
Ovšem v renesanční Itálii museli vládci vyvinout značné úsilí, aby udrželi „komedianty“ na uzdě, protože ti měli velmi početné publikum.
Je obecně známo, že k hromadnému exodu herců COMMEDIA DELL'ARTE došlo ve století protireformace, které požadovalo uzavření všech divadelních sálů, především v Římě, neboť herci byli obviněni, že znesvěcují Svaté město. Roku 1697 papež Inocenc XII. nařídil, pod značným tlakem konzervativnější části měšťanstva a představitelů kléru, zbourání divadla TORDINONA, které podle názoru moralistů uvedlo největší počet obscénních představení.
V období protireformace kardinál Karel Boromejský, který působil v severní Itálii, si vzal za úkol spasit “milánské děti“ a proto stanovil jasný rozdíl mezi uměním, nejvyšší formou duchovního vzdělání, a divadlem jako projevem rouhání a marnosti. V dopise svým spolupracovníkům, který cituji spatra, se vyjádřil víceméně takto: „Proto nám leží na srdci vykořenění hanebného plevele, a učinili jsme vše, abychom spálili texty obsahující hanebné řeči, abychom je vymazali z paměti lidí a zároveň abychom pronásledovali osoby, které šíří takové texty tiskem. Je však zřejmé, že zatímco jsme spali, ďábel pracoval s ještě větší mazaností. Do duše pronikne mnohem lépe, co oko vidí, než co si lze přečíst v knihách! Pro mysl dospívajících chlapců a mladých dívek je mnohem zhoubnější mluvené slovo, provázené odpovídajícími gesty než mrtvá slova vytištěná v knihách. Je proto nezbytně nutné zbavit naše města divadelníků právě tak, jako se zbavujeme nežádoucích duší.“
Jediné řešení dnešní krize tedy spočívá v naději, že bude uspořádán velký hon na nás, divadelníky a zejména pak proti mladým, kteří chtějí dělat divadlo a vznikne nová diaspora „komediantů“, divadelníků, kteří z tohoto omezení nepochybně vytěží dosud nepředstavitelné výhody a inspiraci pro nová divadelní představení, pro nové divadlo.
(překlad Dagmar Steinová)

VÁCLAV HAVEL
27. 3. 1994

Poprvé v dějinách člověka je planeta, kterou obývá, obepínána jedinou globální civilizací, dík které cokoli se kdekoli stane, má své dobré či neblahé důsledky všude a pro všechny. Tuto civilizaci tvoří ovšem ohromné množství národů či etnik s velmi rozmanitými zvyky a tradicemi, mnoho velkých i malých kultur či kulturních a civilizačních okruhů, mnoho náboženských světů, mnoho typů politické kultury. A zdá se, že čím silněji je toto pestré společenství stlačováno soudobou civilizací k sobě a nuceno přijímat společné hodnoty a způsoby chování, tím víc sílí potřeba různých skupin hájit svou národní, rasovou, kulturní či obecně civilizační svébytnost a identitu. Mnoho nebezpečných konfliktů dnešního světa lze vysvětlit právě tím, že čím jsme si všichni blíž, tím víc vnímáme vzájemně svou jinakost. Navíc žijeme v čase, kdy se zhroutily různé umělé pořádky, ať už tvořené systémem koloniálním či bipolárním, svět se stává vskutku multikulturní a multipolární a svůj nový, vskutku spravedlivý a dnešní době odpovídající pořádek teprve hledá. 
Z toho všeho vyplývá zvláštní dramatičnost dnešního světa, který se na tolika místech vzpírá koexistenci jedněch s druhými a jehož jedinou šancí je právě a jen taková koexistence. 
Není pravda, že dík televizi, filmu, videu a jiným velkým vymoženostem této doby ztrácí divadlo na významu. Řekl bych, že je tomu právě naopak a že právě divadlo je lépe, než co jiného, způsobilé odkrývat vskutku apelativním způsobem vše temné, čemu svět propadá, i vše světlé, v čem spočívá jeho naděje. 
Divadlo je totiž v dnešní odlidšťující technické civilizaci jedním z důležitých ostrovů lidské autenticity, tedy přesně toho, co je třeba - nemá-li to s tímto světem dopadnout špatně - dnes všestranně chránit a pěstovat. Vždyť návrat nezaměnitelné lidské subjektivity, konkrétní lidské osobnosti a jejího konkrétního lidského svědomí, je přesně tím, co tento svět megamašinérií a anonymních megaaparátů potřebuje. Čelit všem nebezpečím, která světu hrozí, může jen člověk, jeho obnovená odpovědnost, jeho vědomí souvislostí, tedy přesně to, v čem ho nenahradí ani ta nejlepší síť těch nejmodernějších počítačů. Nadějí světa je rehabilitace živoucí lidské bytosti. 
Ano, divadlo není vůbec jen žánr mezi žánry. Je to jediný žánr, kde je dnes a denně, teď a pořád, přítomen živý člověk, oslovující jiného živého člověka. Dík tomu není divadlo jen předváděním příběhů. Je místem lidského setkávání, prostorem autentické lidské existence, arci že existence, která přesahuje sebe samu, aby vypovídala o světě i o sobě samé, je místem živoucího, nezaměnitelného a nepřenosného rozhovoru o společnosti a jejích tragediích, o člověku, jeho lásce i zlobě a nenávisti. Divadlo je duchovním ohniskem lidské obce, krystalizačním bodem jejího duchovního života, je prostorem její svobody i jejího dohovoru. 
V globální technické civilizaci, tvořené tolika svébytnými kulturami a ohrožované jejich konflikty, je divadlo - pevně věřím - dalekohledem do budoucnosti a konkrétním strůjcem naděje. Nikoli proto, že by jeho úkolem bylo líčit svět lepším, než je, nebo konstruovat vize jeho lepší budoucnosti, ale proto, že ztělesňuje hlavní naději dnešního lidstva, kterou je renesance živoucího lidství. Je-li totiž divadlo svobodným rozhovorem svobodných lidí o tajemství světa, pak je přesně tím, co ukazuje cestu lidskému rodu k toleranci, vzájemné úctě, úctě k zázraku bytí. 
Vyzývám Vás, všechny divadelníky, abyste si vzpomněli v tuto chvíli na své kolegy v Sarajevu. Dělají totiž to, o čem tu mluvím: svobodou ducha, pěstováním rozhovoru, vytvářením prostoru konkrétní lidské komunikace čelí děsivé válce ve své zemi. Etničtí fanatici a násilníci vrhají svět do jeho nejtemnější minulosti. Divadelníci, kteří rozmlouvají se svými diváky o dramatech dnešního světa i dramatech lidských duší, ukazují k budoucnosti. Vedle té války, kterou nám zjevuje televize, probíhá v Sarajevu ještě jiná válka. Totiž neozbrojená válka mezi těmi, kteří nenávidí a zabíjejí jiné jen proto, že jsou jiní, a divadelníky, kteří zpřítomňují jedinečnost lidských bytostí a umožňují jim rozhovor. V této válce musí vyhrát divadelníci. Protože oni jsou těmi, kteří ukazují k budoucnosti jako pokojnému rozhovoru všech lidských bytostí i společenství o tajemstvích světa a bytí. 
Tito divadelníci slouží míru a připomínají nám, že divadlo má smysl.