Menu Prohledat web KVH EN

Václav Havel o amnestii

7. leden 2013

Ilustrace

K probíhající diskusi o amnestii vyhlášené prezidentem Václavem Klausem si dovolujeme přispět výňatkem z knihy "Prosím stručně" (Rozhovor s Karlem Hvížďalou, poznámky, dokumenty, Praha, nakladatelství Gallery, 2006):


Velice často se vám vyčítá velkorysá amnestie z 1. ledna 1990 a vůbec pozdější udělování milostí. Jak tyto své aktivity hodnotíte dnes?

Amnestie z ledna 1990 je mi vytýkána už patnáct let, aniž je kdo schopen vysvětlit, proč byla špatná. Měla zvýšit kriminalitu? Tu zvýšily úplně jiné věci, propuštění vězňové se v roce 1990 na celkové kriminalitě podíleli, vzpomínám-li si dobře, v českých zemích devíti a na Slovensku sedmi procenty, tedy jen o málo větším procentem, než se na ní podílejí propuštěnci každoročně. Ostatně velká část propuštěných by byla ten rok či o rok později beztak propuštěna, vždyť součástí amnestie bylo u závažných trestných činů snížení trestů jen o jeden rok. Tu amnestii připravovali samozřejmě odborníci, byly mezi nimi známé osobnosti, jako třeba dnešní ombudsman Otakar Motejl, dnešní předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, tehdejší ministryně spravedlnosti Dagmar Burešová a další. Četl jsem pozdější statistiky i penologické analýzy té amnestie a ty s obsahem výtek příliš nekorespondovaly. Ano, byla opravdu velkorysá. Bylo ale třeba dát jasně najevo, že se zásadně mění poměry a že se chceme rozejít i se vším pokleslým, čím se vyznačovala komunistická justice. Pokud jde o milosti, to je také příšerné klišé, součást národní mytologie, jejíž počátek je u kritiky zmíněné amnestie. O mých milostech ostatně vyjde podrobná kniha z pera mé tehdejší spolupracovnice příslušného oddělení prezidentské kanceláře, tam jsou všechny případy podrobně popsány a zdůvodněny. Dával jsem sedmdesát až sto milostí ročně, což nebylo moc. Velmi výjimečně
šlo o nápravu justiční zvůle, většinou šlo o akty milosrdenství. Každá milost je ze své podstaty kontroverzní, protože každou udělujete někomu, kdo něco provedl, a každou lze tudíž kritizovat. Přednost měli vždy lidé staří, nemocní a ženy a muži, kteří se sami starali o své dítě. Ti, kteří mi připravovali podklady, studovali každý případ jako jednotlivý a jedinečný, navštěvovali odsouzené ve vězení i na svobodě, studovali jejich spisy, jejich rodinné poměry atd. atd. Samozřejmě, že nejsnazší by bylo nedávat milost nikomu. Byl bych nepoměrně populárnější. Ale já jsem nebyl prezidentem proto, abych byl populární. Je paradoxní, že mne o udělení milosti občas požádali sami soudci, kteří dotyčného odsoudili. Museli dodržet zákon. Zároveň ale věděli, že do vězení ten člověk nepatří.

Zevrubně se problematikou amnestie zabývá kniha Lenky Marečkové "Milosti - Ohnisko lidství v trestním právu" (Academia 2007, ISBN:978-80-200-1537-2), do které je možné nahlédnout také v badatelně Knihovny Václava Havla.

Sdílet

Facebook | Twitter