Otázka Václava Havla
Martin Palouš | 3. leden 2012
Při své první prezidentské návštěvě Washingtonu v únoru 1990 Václav Havel vystoupil před oběma sněmovnami amerického Kongresu a řekl: „Totalitní systém…nám ale dal…schopnost nahlédnout občas i trochu dál, než kam může nahlédnout ten, kdo tuto trpkou zkušenost nepodstoupil. Člověk, který se nemůže hýbat, a aspoň trochu normálně žít, protože je zavalen balvanem, má víc času přemýšlet o svých nadějích než ten, kdo jím zavalen není…. My všichni se musíme od vás mnoha věcem učit…ale nemusí to být jen pomoc vzdělaného, mocného a bohatého někomu, kdo nic nemá a tudíž nemá co nabídnout. I my můžeme něco nabídnout: totiž svou zkušenost a poznání, které z ní vzešlo.“ Jak této formulaci rozumět? Nebyla to tehdy pouhá rétorická figura, kterou nikdo z nadšeně aplaudujících posluchačů vůbec nemohl vzít vážně? Vždyť jakou váhu mohla mít jeho česká disidentská zkušenost pro přítomné místní politiky? Co vlastně nabízely jeho filosofické ideje zrozené v uzavřeném prostředí střední Evropy a navíc postiženém po dlouhá desetiletí totalitárním morem těm, kdo svět, jenž se díky revolucím roku 1989 dostal do pohybu, vnímali ze své vlastní perspektivy formované americkými demokratickými tradicemi a v neposledním řadě hegemonním postavením Spojených států ve světové politice?
Podobnou otázku jsem si musel položit, když se rozběhl proces naší transformace. Nepředpokládal náš „návrat do Evropy“ především schopnost převzít standardní a fungující západní modely? Nešlo primárně o to, aby s minimálními transakčními náklady byly v hospodářství zdeformovaném socialistickým plánovačstvím znovuustaveny majetkové a právní vztahy otevírající cestu ke svobodnému trhu a kapitalistické prosperitě? A neplatí i to, že ani naše nová zahraniční politika se nemohla spolehnout jen tak na svá duchovní „pravdoláskařská“ východiska a musela brát v potaz i proměňující se mocenské konstelace, klást si realistické cíle a přidržovat se standardních diplomatických nástrojů a postupů?
Stejná otázka vlastně vyvstává i nyní, kdy se člověk zpětně dívá na Havlův životní příběh v jeho celistvosti, se všemi jeho zlomy a zauzleninami. Na jedné straně se smrtí Václava Havla jedno důležité období současných dějin našeho národa – příběh naší konfrontace s totalitarismem 20. století, jehož počátky zhruba koincidují s datem Havlova narození – uzavřelo. Na straně druhé, a v tom jsem zajedno s prezidentem republiky Václavem Klausem, který se k této věci vyjádřil ve svém středečním smutečním projevu, naše schopnost přijmout tento příběh za svůj a vyvodit z něj náležité poučení, bude evidentně hrát důležitou roli i v naší budoucnosti. Na sklonku roku 2011 tak nejen něco končí, ale také začíná. Odkaz Václava Havla, pro mnohé obtížně pochopitelný, s námi tak jako tak zůstane i nadále - jako výzva, občas jako intelektuální provokace, v každém případě jako nesnadné, leč zásadně důležité dědictví.
Nejsme ostatně dnes a denně konfrontováni s nejhlubším Havlovým přesvědčením, že je to nikoli ničím se neomezující lidská vůle, ale mravnost, co je prvním a nejdůležitějším pilířem naší svobody? Že jakkoli úspěšně transformovaná, otevřená společnost s vyspělou tržní ekonomikou se řítí do záhuby, ovládne-li ji duch konzumerismu a sobectví? Ztratí-li se při všech privatizačních procesech a standardních řešení povědomí, že vedle soukromých zájmů je tu i prospěch veřejný? Že je tu nejen to, co si chráníme pro sebe a naše nejbližší, ale i étos demokracie, který je třeba pěstovat a bránit, elementární hodnoty a ideje, bez nichž nutně obec zachází na úbytě a její členové se pak sami a zcela dobrovolně pozvolna proměňují ze svobodných občanů zpět v nesvéprávná bázlivá individua, která se navzájem nenávidí, pomlouvají a jsou s to naletět kdejakému demagogovi či populistovi? Není konec konců pravda, že právě toto je ono poznání opírající se o naši trpkou zkušenost s totalitarismem, které je třeba v dnešní krizi stále připomínat každému obyvateli této planety, tedy i každému americkému, evropskému či neevropskému politikovi?
Dnes je zde jeden hlas, který ve chvíli Havlova odchodu nepřeslechnutelně zaznívá z celého světa, hlas těch, kdo za svá práva a svobody dosud bojují; kdo si více než obyvatelé demokratických zemí uvědomují cenu svobody; kdo jsou ochotni jako on nechat se raději zavřít či snad i zemřít, než aby se přizpůsobili; kdo dál, odhodlaně a často, ve skrytosti a bez zájmu globálních médií, vedou svůj boj za lidskou důstojnost a za hodnoty, kvůli kterým stojí za to nejen žít, ale i umírat; kdo si jako on vůbec nepřipouštějí, že by to kdy vzdali. Právě tito lidé v těchto dnech na Václava Havla myslí víc než kdo jiný, modlí se za něj, děkují za dar jeho života a přihlašují se k jeho odkazu. Neboť to byl právě on, kdo se pro ně stal velkým příkladem a základní inspirací.
Je to víc než rok, co mě Václav Havel požádal, abych se stal ředitelem jeho knihovny. Ta se podle jeho přání měla stát nejen památníkem a ochraňovatelkou dokumentů z jeho života, ale také místem, kde bude i po jeho odchodu žít cosi jako havlovský duch či tradice. Úkol to v žádném případě není lehký. Jsme však připraveni udělat v příštích letech vše pro to, abychom tato očekávání alespoň v tom elementárním naplnili; aby nás Václav Havel nemusel – bude-li nás odkudsi skrytě pozorovat – příliš tvrdě kritizovat, ale spíše aby mohl s lehce ironickým úsměvem a velkorysým nadhledem sledovat naše počínání.
Martin Palouš,
ředitel Knihovny Václava Havla
3. ledna 2012