ÚvodKalendář akcí / Je třeba nevypustit duši:...

Je třeba nevypustit duši: Proč a jak mluvit o duševním zdraví a psychických nemocech?

Ilustrace
  • Kde: Knihovna Václava Havla, Ostrovní 13, Praha 110 00
  • Kdy: 29. leden 2018, 19:00 – 21:00

Deprese a bipolární poruchy v Česku zažije více lidí než cukrovku nebo astma, úzkostné poruchy jsou ještě dvakrát častější (téměř jeden a půl milionu osob). Podle Světové zdravotnické organizace v bohatých zemích duševní onemocnění představují 40% všech nemocí a přibližně každý čtvrtý člověk se s nějakou formou duševního onemocnění v  průběhu svého života setká. O duševním zdraví však mluvíme daleko méně než o zdraví fyzickém.

První ze série tří večerů bude věnován tomu, proč a jak skupina mladých neurovědců, psychologů, studentů a psychiatrických pacientů řeší problém nedostatečné osvěty, stigmatizace a zanedbané prevence v oblasti duševního zdraví a nemocí v České republice. Řeč bude jak o iniciativě Nevypusť duši, tak i o inspirativních zahraničních kampaních. O tom, proč je potřeba zaměřit se na jazyk a slovník, který používáme, když o duševním (ne)zdraví mluvíme a jak se s použitím osobních příběhů nejlépe šíří fakta a boří mýty o duševním zdraví a nemocech.

Bude prostor pro otázky i diskusi a na památku si můžete odnést třeba sedm zásad zdravé psychohygieny nebo Manuál pro blízké, který radí, co můžete udělat pro blízkého, který se potýká s duševními obtížemi.

Cyklus z dílny neziskové organizace Nevypusť duši, za kterou stojí tým mladých psychologů, neurovědců a studentů těchto oborů. Zároveň ji tvoří i psychiatričtí pacienti a lidé se zkušeností s duševním onemocněním v mladém věku. Nevypusť duši šíří fakta, boří mýty a informuje Česko o duševním zdraví.

V debatě vystoupí: Marie Salomonová a Zuzana Pacholíková

Na diskusi je nutná registrace, formulář naleznete zde. Pořad můžete sledovat on-line na webu České televize.

Související videa

Sdílet

Facebook | Twitter

„Utekl jsem, utekl jsem na Hrádeček. Jsem tu sám a mám tísně. Všechno mi tu připomíná prožitá desetiletí, jsem tu rád, je to mé útočiště, můj existenciální domov, ale znovu a znovu si tu uvědomuji, že není návratu a že jsem už někým jiným, než kým jsem býval, když jsem tu psal své hry, připravoval svá experimentální jídla, pořádal veselé večírky a organizoval tajné disidentské schůzky. Jsem starší, nemocnější, unavenější.“

Václav Havel:
Zápis z 10. července 2005, Prosím stručně, 2006