ÚvodKalendář akcí / Šedesátá léta 20....

Šedesátá léta 20. století aneb (nejen) podhoubí pro vznik českého undergroundu – konference

Ilustrace
  • Kde: Knihovna Václava Havla, Ostrovní 13, Praha 110 00
  • Kdy: 17. říjen 2017, 10:00 – 17:30

Pokud Ivan Martin Jirous v únoru 1975 definoval český underground, mohlo se tak stát pouze díky tomu, že popsal „něco“, co již delší čas existovalo. Žádné společenství nevznikne z ničeho, nevyroste na „zelené“ louce.

Ve skutečnosti je zapotřebí vrátit se zpět o deset let, do doby, kdy nastávala postupná liberalizace neostalinského režimu, přinášející zásadní sociální a kulturní změny. Nastupující generace se vůči establishmentu vymezovala různým způsobem. Mezi ty nejviditelnější a nejhlasitější patřila doslova exploze bigbeatových kapel a (tehdy) šokující móda mladých mužů spočívající v nošení dlouhých vlasů. Nejen západní hudba, překonávající železnou oponu pomocí rozhlasových přijímačů, ale i literatura, a to především beatnická, trvale ovlivnily mentalitu mladých lidí. Nezůstalo pouze u recepce, ale i osobních kontaktů se svobodným světem. Snahy o reformu domácí ekonomiky, vynikající počiny na poli kinematografie (nová vlna) se odehrávaly v turbulentních časech mezinárodních událostí.

Nejen tomu, ale i dalším aspektům „zlatých“ šedesátých let bude věnována tato konference, na níž mj. vystoupí Petr Blažek, Barbora Bothová, Jan Blüml, Petr Kopal, Ladislav Kudrna, Josef Rauvolf, František Stárek Čuňas, Michal Stehlík a Martin Valenta.

Pořádá Knihovna Václava Havla ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů. Vstup na konferenci je volný, bez nutnosti registrace.

PROGRAM

Sdílet

Facebook | Twitter

„Člověk si tu ovšem – ať chce nebo nechce – musí často klást otázku, zda to má všechno smysl a jaký… Odpověď – pozitivní odpověď – nalézám nakonec vždycky jen v sobě, ve své celkové víře ve smysl věcí, ve své naději. Čemu je totiž člověk vlastně odpovědný? K čemu se vztahuje? Co je posledním horizontem jeho počínání; absolutním úběžníkem všeho, co dělá; neobelstitelnou „pamětí bytí“, svědomím světa i nejvyšší „soudní“ instancí; co je tím rozhodujícím měřítkem, pozadím či prostorem každé jeho existenciální zkušenosti? A co je zároveň tím nejdůležitějším svědkem či záhadným partnerem jeho každodenních rozprav se sebou samým; tím, čeho se člověk – ať je vržen do jakékoliv situace – nepřetržitě ptá, na co spoléhá a k čemu se svým konáním obrací; tím, co ho svou vševědoucností a nepodplatitelností straší i zachraňuje; tím, na co člověk vlastně jedině dá a kvůli čemu se snaží? “

Václav Havel:
Dopisy Olze – eseje psané ve vězení, dopis, 7. srpen 1980