ÚvodKalendář akcí / Zdeněk Urbánek –...

Zdeněk Urbánek – básník, spisovatel, překladatel, gentleman

Ilustrace
  • Kde: Knihovna Václava Havla, Ostrovní 13, Praha 110 00
  • Kdy: 12. říjen 2017, 13:30 – 17:00

Já jsem vlastně celý život vyrůstal v duchovním prostoru, jehož jedním znamením či ukazatelem byl tento můj celoživotní přítel.“ Václav Havel, 1997

Sympozium k nedožitým stým narozeninám Zdeňka Urbánka – básnického druha Jiřího Ortena nebo Ivana Blatného, esejisty, osobitého prozaika a svérázného překladatele angloamerické literatury včetně Williama Shakespeara, jednoho z prvních signatářů Charty 77 a nositele ocenění Spravedlivý mezi národy.

O Zdeňku Urbánkovi promluví naši hosté nejen jako o spisovateli a překladateli, ale také jako o obětavém a statečném člověku a příteli. Debatu bude moderovat novinář a publicista Josef Chuchma a vystoupí v ní vědec Ivan M. Havel, literární kritik a historik Vladimír Karfík, psycholog, diplomat, překladatel a ředitel Knihovny VH Michael Žantovský, spisovatel a politik Milan Uhde, anglista a redaktor Jan Zelenka, ředitel Ústavu translatologie na FF UK Stanislav Rubáš a novinář, literární historik, překladatel a politik Luboš Dobrovský.

Na naše sympozium navazuje vernisáž výstavy „Kabinet intelektuála“ v galerii SmetanaQ, v rámci níž vnuk Zdeňka Urbánka David Dušek se svými spoluautory představí knihu Zdeněk Urbánek 100.

PROGRAM

13:30 – 13:40 Zahájení Josef Chuchma
13:40 – 13:50 Úvodem Ivan M. Havel

Část první – Zdeněk Urbánek prozaik

13:50 – 14:20 Vladimír Karfík: Zdeněk Urbánek ve vývoji české literatury
14:20 – 14:40 Michael Žantovský: Přísný přítel Zdeněk Urbánek
14:40 – 14:55 Milan Uhde: Jak mě Zdeněk Urbánek ovlivnil a co pro mne znamenal v letech totality

15:10 – 15:25 Přestávka – káva – fotoshow

Část druhá – Zdeněk Urbánek překladatel

15:25 – 15:55 Jan Zelenka: Zdeněk Urbánek překladatel

16:00 – 16:30 Stanislav Rubáš: Urbánkův Hamlet

16:30 – 16:45 Luboš Dobrovský: Závěrem

Sdílet

Facebook | Twitter

„Jsem prostě dítětem věku pojmového a nikoliv mytického myšlení, a proto i můj bůh – když už jsem donucen o něm mluvit (což činím velmi nerad) – se jeví zřejmě jako něco hrozně abstraktního, mlhavého a věru málo přitažlivého. Tak se ovšem jeví jen tomu, koho se o něm pokouším informovat – ta zkušenost sama je živoucí, důvěrná a konkrétní, možná (…) živější než u leckohos, kdo má svého „normálního“ Boha řádně vybaveného všemi příslušnými atributy (které ho ovšem mnohdy kupodivu spíš zakrývají, než přibližují). A co je taky pro mého boha příznačné: že je mistrem čekání, čímž mne občas dost znervózňuje. Jako by přede mnou aranžoval různé možnosti a pak mlčky čekal, co udělám. (…) Jeho poslední soud se odehrává teď, neustále, pořád – a přitom je vždy znovu poslední: nic, co se stalo, se už nemůže odestát, vše zůstává v „paměti bytí“ – a i já tam zůstanu – odsouzen být navěky sám se sebou – takovým, jaký jsem a jakým sám sebe dělám.“

Václav Havel:
Dopisy Olze – eseje psané ve vězení, dopis, 7. srpen 1980