ÚvodKalendář akcí / Uvedení knižního rozhovoru...

Uvedení knižního rozhovoru Právě proto, že jsem

Ilustrace
  • Kde: Lucerna, Vodičkova 36 – Štěpánská 61, Praha 1
  • Kdy: 17. květen 2017, 17:00 – 18:00

Titul z produkce Knihovny Václava Havla s názvem Právě proto, že jsem (knižní rozhovor s Ivanem M. Havlem, který vedl Jan Lukeš) pokřtí operní pěvkyně a herečka Soňa Červená.

Hudební doprovod: Judita Škodová (violoncello) a Roman Hranička (housle)

Vstup volný.


Podobní, a přece tak jiní. Ivan M. Havel, mladší bratr bývalého prezidenta Václava Havla, jako by v něčem byl skoro jeho dvojčetem, v jiném úplným protikladem. Potomek slavné podnikatelské rodiny čelil od mládí stejně jako bratr ústrkům komunistického režimu, nakonec se ale i on po svém prosadil. Vystudoval obor automatizace a výpočetní techniky, a v roce 1971 získal dokonce doktorát z počítačové vědy na univerzitě v americkém Berkeley. Normalizace ovšem záhy také jeho uvrhla na index, a tak do plné šíře mohl svou vědeckou erudici rozvinout až po roce 1989, mj. jako dlouholetý ředitel Centra pro teoretická studia při UK a AV ČR a šéfredaktor časopisu Vesmír. Kromě toho je to muž širokých zájmů, pronikavé mysli a jemného humoru, což sám nejlépe prokazuje v sedmi kapitolách biografického rozhovoru, který s ním vedl filmový a literární historik a publicista Jan Lukeš. Kniha zavede čtenáře do světa nekonvenční osobní, rodinné, politické i filozofické bilance, která se vzpírá všem zavedeným klišé.

Sdílet

Facebook | Twitter

„Jsem prostě dítětem věku pojmového a nikoliv mytického myšlení, a proto i můj bůh – když už jsem donucen o něm mluvit (což činím velmi nerad) – se jeví zřejmě jako něco hrozně abstraktního, mlhavého a věru málo přitažlivého. Tak se ovšem jeví jen tomu, koho se o něm pokouším informovat – ta zkušenost sama je živoucí, důvěrná a konkrétní, možná (…) živější než u leckohos, kdo má svého „normálního“ Boha řádně vybaveného všemi příslušnými atributy (které ho ovšem mnohdy kupodivu spíš zakrývají, než přibližují). A co je taky pro mého boha příznačné: že je mistrem čekání, čímž mne občas dost znervózňuje. Jako by přede mnou aranžoval různé možnosti a pak mlčky čekal, co udělám. (…) Jeho poslední soud se odehrává teď, neustále, pořád – a přitom je vždy znovu poslední: nic, co se stalo, se už nemůže odestát, vše zůstává v „paměti bytí“ – a i já tam zůstanu – odsouzen být navěky sám se sebou – takovým, jaký jsem a jakým sám sebe dělám.“

Václav Havel:
Dopisy Olze – eseje psané ve vězení, dopis, 7. srpen 1980