ÚvodKalendář akcí / Wolfgang Bauer: Za hranou...

Wolfgang Bauer: Za hranou běžné práce válečného reportéra

Ilustrace
  • Kde: Knihovna Václava Havla, Ostrovní 13, Praha 110 00
  • Kdy: 17. květen 2017, 19:00 – 21:00

Kam až musí reportér zajít, aby zprostředkoval veřejnosti co nejvěrnější pohled na realitu? Jak nahlíží na současnou praxi zpravodajství sami novináři? Přijďte si poslechnout, jaké to je, když se reportéři stávají součástí problému a čelí reálnému ohrožení.

Hlavním hostem večera bude Wolfgang Bauer, oceňovaný německý novinář, který pracuje jako kmenový autor týdeníku Die Zeit a specializuje se na témata z oblastí světových konfliktů. Pro získání materiálu o uprchlické krizi se spolu s fotografem Stanislavem Krupařem vydávali za kavkazskými uprchlíky a podnikli cestu z Egypta do Evropy na pašeráckých lodích. Reportáž A před námi je štěstí byla mnohokrát oceněna a vyšla také v knižní podobě (česky pod názvem Přes moře).

Autor v rámci diskusního večera představí i svou druhou knihu Ukradené dívky. Když v roce 2014 teroristická skupina Boko Haram unesla 276 dívek z internátní školy, vyvolalo to zděšení a zájem veřejnosti po celém světě. Wolfgang Bauer v Nigérii pracoval s těmi, kterým se podařilo utéct. Výsledkem jeho novinářské práce jsou intimní rozhovory, které jsou reportážním svědectvím prožitého teroru i emotivním vhledem do jejich života.

Dalšími hosty budou Petra Procházková, Stanislav Krupař a Robert Čásenský

Večer moderuje Dana Zlatohlávková.

Sdílet

Facebook | Twitter

„Jsem prostě dítětem věku pojmového a nikoliv mytického myšlení, a proto i můj bůh – když už jsem donucen o něm mluvit (což činím velmi nerad) – se jeví zřejmě jako něco hrozně abstraktního, mlhavého a věru málo přitažlivého. Tak se ovšem jeví jen tomu, koho se o něm pokouším informovat – ta zkušenost sama je živoucí, důvěrná a konkrétní, možná (…) živější než u leckohos, kdo má svého „normálního“ Boha řádně vybaveného všemi příslušnými atributy (které ho ovšem mnohdy kupodivu spíš zakrývají, než přibližují). A co je taky pro mého boha příznačné: že je mistrem čekání, čímž mne občas dost znervózňuje. Jako by přede mnou aranžoval různé možnosti a pak mlčky čekal, co udělám. (…) Jeho poslední soud se odehrává teď, neustále, pořád – a přitom je vždy znovu poslední: nic, co se stalo, se už nemůže odestát, vše zůstává v „paměti bytí“ – a i já tam zůstanu – odsouzen být navěky sám se sebou – takovým, jaký jsem a jakým sám sebe dělám.“

Václav Havel:
Dopisy Olze – eseje psané ve vězení, dopis, 7. srpen 1980