ÚvodKalendář akcí / Jan Patočka: Filozofie a čin

Jan Patočka: Filozofie a čin

Ilustrace
  • Kde: Knihovna Václava Havla, Ostrovní 13, Praha 110 00
  • Kdy: 16. březen 2017, 19:00 – 21:00

Srdečně vás zveme na večer k připomínce 110. výročí narození a 40. výročí úmrtí profesora Jana Patočky.

Když Jan Patočka zahajoval na podzim 1973, po druhém nuceném odchodu z Karlovy univerzity, svůj soukromý seminář „Platón a Evropa“, charakterizoval filozofii jako vnitřní jednání. „Situace člověka,“ řekl svým žákům, kteří se v atmosféře vrcholící normalizace sešli v jednom pražském bytě, „se mění, když si ji uvědomíme (…) je úplně jiná podle toho, zda se lidé, kteří jsou v situaci nouze, vzdávají, anebo nevzdávají.“ 

O tři roky později dal Patočka svému vnitřnímu filozofickému přesvědčení zcela konkrétní obsah, přijal funkci mluvčího Charty 77 a napsal několik krátkých textů, kde se pokusil vysvětlit její smysl. V březnu 1977 v důsledku vyčerpávajících policejních výslechů zemřel. 

Na semináři budou hovořit ti, kdo byli tenkrát Janu Patočkovi nablízku. Eminentním filozofickým činem mnohých z nich bylo, že v den filozofovy smrti odvezli z jeho bytu všechny jeho rukopisy, aby je nemohla zabavit a zničit komunistická tajná policie, a věnovali se pak jejich publikování: Ivan Chvatík, vedoucí Archivu Jana Patočky; Jaromír Kučera, učitel filozofie na VŠCHT; Jiří Michálek, učitel filozofie na Přírodovědecké fakultě UK, Daniel Kroupa, vyučující na katedře politologie a filozofie FF UJEP v Ústí nad Labem, a Zdeněk Pinc, filozof a pedagog na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze. Dále vystoupí Markéta Bendová, doktorandka Ústavu filozofie a religionistiky FF UK.

Úvodní slovo pronese Martin Palouš, ředitel Programu Václava Havla pro lidská práva a diplomacii na Floridské mezinárodní univerzitě, který bude moderovat i následnou diskusi. 

Seminář připravila Knihovna Václava Havla ve spolupráci s Archivem Jana Patočky.

Sdílet

Facebook | Twitter

„Jsem prostě dítětem věku pojmového a nikoliv mytického myšlení, a proto i můj bůh – když už jsem donucen o něm mluvit (což činím velmi nerad) – se jeví zřejmě jako něco hrozně abstraktního, mlhavého a věru málo přitažlivého. Tak se ovšem jeví jen tomu, koho se o něm pokouším informovat – ta zkušenost sama je živoucí, důvěrná a konkrétní, možná (…) živější než u leckohos, kdo má svého „normálního“ Boha řádně vybaveného všemi příslušnými atributy (které ho ovšem mnohdy kupodivu spíš zakrývají, než přibližují). A co je taky pro mého boha příznačné: že je mistrem čekání, čímž mne občas dost znervózňuje. Jako by přede mnou aranžoval různé možnosti a pak mlčky čekal, co udělám. (…) Jeho poslední soud se odehrává teď, neustále, pořád – a přitom je vždy znovu poslední: nic, co se stalo, se už nemůže odestát, vše zůstává v „paměti bytí“ – a i já tam zůstanu – odsouzen být navěky sám se sebou – takovým, jaký jsem a jakým sám sebe dělám.“

Václav Havel:
Dopisy Olze – eseje psané ve vězení, dopis, 7. srpen 1980

Rozhovory Václava HavlaJan Lukeš: Právě proto, že jsem. Rozhovor s Ivanem M. HavlemPavel Juráček: Ze života tajtrlíků